Neobyčejně emocionální a citlivý film, který má necitlivě přeložený název a který zachycuje pravého ducha dětství. Se vším všudy.
Populární dětská knížka Maurice Sendaka, která vyšla i v Česku, a to pod názvem Tam, kde žijí divočiny, je pouhých deset vět dlouhá. Přesto se stala základem nejvěrnějšího filmového pohledu do dětské duše, se vší nezodpovědností a divokostí, která je dětem vlastní. Režisér Spike Jonze a scenárista Dave Eggers mohou být na tento projekt pyšní. Jonze už prokázal, že do každého námětu dokáže vtisknout originální až hravé vzezření, pod jehož celuloidovou slupkou vře smysluplné sdělení. Jeho filmografie v oblasti hudebních videoklipů je sice bohatší, ale častěji je spojován s ojedinělou hereckou autoreflexí V kůži Johna Malkoviche a scenáristickým tápáním v Adaptaci. Dave Eggers má velkou zásluhu na rozšíření původního příběhu do mnohem komplexnější a hlubší podoby, která se originálu nezpronevěřuje, ale mnohem víc se snaží ústřednímu chlapci dostat pod kůži. Na podobnou práci má zajímavou kvalifikaci. Jednak jako otec dvou dětí, ale hlavně když se jako jednadvacetiletý musel postarat o osmiletého bratra, když jejich rodiče umřeli.
Dětská logika je dost svébytná a nespoutatelná, s tím je potřeba počítat. Je lepší při sledování snahu přemrštěně racionalizovat hodit za hlavu, protože dokáže zkazit první dojem, který vychází z jemných a neagresivních emocí. Je totiž až příliš snadné od úvodní scény odsoudit malého Maxe jako hyperaktivního, agresivního spratka. Jednoduchá definice, kterou si můžete schovat na dobu, až budete dělat přechytralého školního psychologa. Pochopení a přijetí hlavní postavy představuje krok, bez něhož není možné se do Wild Things ponořit a souznít s nimi k maximální spokojenosti.
Max je povahy dost introvertní, snílek, bez skutečných kamarádů a s jednou hlavní tužbou, aby rodina držela pohromadě a ne, aby ho jeho sestra ignorovala ("Nikdo mě nikdy neposlouchá.") nebo aby matka nedávala přednost tomu cizímu chlapovi (oidipův komplex). Když jednoho večera uteče v kostýmu vlka a jeho kreativita ho zavede na ostrov obývaný Divými věcmi, jejichž komunita se nachází v krizi soudržnosti, chopí se příležitost, aby vytvořil pospolitou skupinu podobnou ideální rodině, o níž sní. Myslí se, že to dokáže, že ví, jak na to. Nakonec však utíká zpátky s cennou lekcí, že vztahy jsou komplikované, že Divá zvířata v nás všech občas křičí, občas se chovají sobecky, občas pláčou, občas chtějí ničit i to, na čem nám záleží, protože nám vnitřně působí bolest.
Jonze a Eggers skrze film vystavěli mnohem složitější a dospělejší dílo, než jak o sobě vypovídá kniha, navíc s podmanivou kamerou a hudbou. Dali postavě Maxa zázemí, aby pobyt na ostrově s tlupou podivných a podivínských kreatur nebylo jen jednovrstevným příběhem o dospění a nalezení rodinné sounáležitosti. V titulních maxipříšerkách, která mají svébytné, nejednoznačně definovatelné vlastnosti, zrcadlí dvojí stav, což vytváří jedinečný, byť hůře stravitelný zážitek.
Jednak se zde odehrává reminiscence Maxových představ a tužeb o rodině, tudíž některé z příšerek svým jednáním připomínají Maxovy skutečné rodinné příslušníky. Skrze ně znovu a znovu prožívá nejistotu vztahů a nalézá smíření s pravdou o jejich těžkostech. Za druhé je specifičností, charakterovou rozmanitostí příšerek a tsunami emocionálních výkyvů ostrov otiskem lidské, respektive dětské mysli. Trochu to koresponduje s představou opuštěného ostrova, na němž se klasické aspekty civilizace hroutí pod přílivem vnitřních démonů, naší duševní divokosti („problém se nejlépe řeší tak, že ho sníme“).
Max zažívá na ostrově věci, o kterých většina jen sní, ale důležité je, že do této role byl obsazen chlapec, který je snem hledače mladých talentů. Sice nikdy nehrál, ale skrze tuto výhodu pojímá svou postavu autenticky, bez přetvářky. Max Records (shoda křestních jmen čistě náhodná) si vážně na nic nehraje, i když se z něj pomalu stává herec a s maxipříšerkami si dost vyhrál. Silné osobní kouzlo a účastný emocionální prožitek je spojnicí s divákem, která funguje tak, že přerod od sebevědomého „krále světa“ v soucitného a pokorného syna je jemný, a přesto dostatečně výrazný. Zvláště lidskost, s jakou je pojat závěru, ve kterém nejsou potřeba žádná slova omluvy, výrazy tváře mluví úplně za vše - to je ve filmu výjimečné.
Vzniká zajímavý paradox, že navzdory komplikovanosti a mnohavrstevnatosti je film podbízivě nabízen dětem (maxipříšerky jsou roztomilé, chlupatě příjemné a super). Psychologicky na ně bude mít nějaký dopad, protože veledůležitý prvek je poznání zodpovědnosti, které plyne ze života. Děti berou vše jako hru, zkoumání a objevování a neznají meze. Proto strkají ruce do zásuvky, aby získali zkušenosti. Teprve v momentě, kdy se hra skutečně zvrtne a dojde ke zranění, nacházejí zodpovědnost. Dětem odpíráme násilí, i když k němu mají přirozený sklon, neboť ho nechápou do té míry, dokud ho nepoznají na vlastní kůži. Teprve bolest nebo smutek z toho, že někoho zranili, vyburcuje jejich svědomí. A to využívá film při procesu Maxova procitnutí a stopu to může zanechat i v malých divácích.
Je to jiný způsob dětského filmu, který je nakonec víc o dětech, než pro děti, víc pro chápavé rodiče, než ty odpírající. V tom leží ten paradox. Děti i dospělí se mohou u Maxipříšerek nudit, pokud je jim cizí empatie, hravost či touha vidět jiný film, který se vyhýbá tradičnímu vyprávěcímu schéma a který symbolizuje postavy a události do té míry, že se prvodivák může cítit nedotčen žádnou z výjimečných stránek filmu. Nepochopit do puntíku tento film je ale stejně přirozené jako uchovat si vnitřní dítě a rozjásanou dušičku nechat být dítětem.
DVD/Blu-Ray
Navždy budu tvrdit, že byl hřích, že se Where the Wild Things Are nedočkalo v Česku kinodistribuce. Maxipříšerky si totiž zaslouží jenom to největší plátno. Útěchou může být, že do obchodů dorazil Max jak v chudší DVD verzi, tak na plně vybaveném Blu-Ray s precizním, detailním obrazem, díky kterému roztomilosti Divých věcí kulminuje. Český dabing nevadí, ale Gandolfiniho hlas propůjčený temperamentní maxipříšerce Carolovi nic nehradí. Bonusy vás přesvědčí, že i když jsou Maxipříšerky jiné a do značné míry divné, existují i divnější filmy jako britská adaptace jiné Sendakovy knihy, kterou si můžete na Blu-Ray pustit. Kombinuje loutky s živými herci, šílenými kulisami a ještě šílenějším příběhem o psovi, který věřil, že „V životě musí být něco víc, nežli mít vše“. Je to vskutku kulturně rezonující zážitek.
Další bonusy se už točí kolem natáčení filmu a jenom zamrzí, že některé záběry se opakují, a tak slyšíme Maxe Recordse aspoň dvakrát napodobit Spikea Jonze nebo Sendaka hovořit o spolupráci s Jonzem. Vinu na tom má hlavně dokument HBO – První pohled. Zajímavější jsou ale kratší a tematicky přesněji zaměřené kousky. Ať už je to ten o neobyčejném vztahu mezi režisérem a jeho hlavním hercem, nebo video o tom, jak Sendak vnímá adaptaci svého díla, a konečně i něco málo povídání o tvorbě hudební složky, která se svými divými zvuky a melodiemi střídajícími jemný klavír a chaotický randál stala neopomenutelnou složkou filmu. Škoda že prostor nedostala Karen O, která stojí za velkou částí soundtracku a je tvůrce ústřední písně All Is Love nominované na Zlatý glóbus. Závěrem se můžete pokochat zábavnou atmosférou na natáčení v sérii krátkých videí, která sama samotinká na DVD mají vyloženě nulovou hodnotu.
Filmy jako Where the Wild Things Are se urodí jednou za uherský rok, můžete si jej nechat ujít, ale to si pak můžete také nechat vytetovat na čelo titul „Konzumní divák mainstreamu“ a žít dál v blažené nevědomosti. Tohle je Film s fantastickým vizuálem a myšlenkami.
Foto: wherethewildthingsare.warnerbros.com
