Pět kusů pobrala
Pouta, tři dostal Kuky a po jedné ceně si připsaly snímky Ženy v pokušení, Kajínek, Mamas a papas a Přežít svůj život. Totálním smolařem večera se nejprve stal Robert Sedláček s Největším z Čechů, když po seškrtání nominací v každé kategorii z pěti na tří ani nezískal možnost dál soutěžit. Přišel o všech sedm nominací. Následně se k němu připojil i Ondřej Trojan, který bojoval s Občanským průkazem. Pouta a Kuky ho ale totálně převálcovaly, a tak konkurenční příběh z doby normalizace nezískal ani jednu sošku. Bontonfilm od 3. března znovu nasadil drama z prostředí StB do Pouta do kin, takže má každý novou šanci zažít na velkém plátně komplikovaný a ponurý příběh, který získal všechna oficiální ocenění za nejlepší film, jaká se u nás udělují. K dostání jsou Kuky se vrací a Pouta i na DVD, respektive Blu-Ray.
Slavnostním večerem v Lucerně provázel
Jan Budař a koncepce byla zvolena taková, že předěly mezi kategoriemi vyplňovaly moderní a svěží taneční kreace skupiny
The Pastels, kteří tančili na známé songy převážně z českých filmů. Přestože na někoho mohly ke konci působit stereotypně, na každé vystoupení si připravili jinou choreografii a kompaktnost to bohatě vyvážila. Nemuseli jsme se totiž obávat, jaká blbina nás čeká dál. Ve vší počestnosti pak bylo pojato vyhlašování vítězů, kterého se vzhledem k osmnáctiletému výročí českých filmových cen zhostily známé tváře, které už doma jednoho nebo více lvů mají, v krajním případě přišel notorický sběrač nominací jako Ondřej Vetchý. Humor se pak držel v mantinelech, díky kterým nebylo člověku v sále trapno. Hraná roztržitost nebo sebestřednou pak nezpůsobila takový rozruch jako kdysi Pavel Landovský. Schopnost krotit se a nepřehnat míru bylo nejspíš hlavním a úspěšně provedeným krédem.
Mezi dokumenty očekávaně triumfovala
Katka, ačkoli překvapením bylo, že předpokládaný hlavní konkurent – Český mír, který na nominačním večeru ocenili kritici, se do užšího výběru neprobojoval. In memoriam obdržel ocenění Vladimír Dlouhý, za nějž cenu emotivně přijal bratr, zatímco druhý chybějící, Jan Švankmajer, se omluvil z důvodu časového posunu způsobeného příletem z Japonska. Ocenění za celoživotní umělecký přínos si odnesl Zdeněk Svěrák, jehož životní pouť připomněl filmový sestřih a kterému posléze apludoval celý sál, a to ve stoje. Velkých osobností si lidé cení a Svěráka by si měli hýčkat, dokud tu je. Za poslední rok totiž zemřeli dva z cimrmanovců. Každopádně kdo má aspoň trochu ponětí o filmovém světě, z osmdesáti procent ho vítězové ani v nejmenším nepřekvapili - ať už Ondřej Malý a Dlouhý nebo Zuzana Bydžovská a Eliška Balzerová.
-af-
Jak to vidí Mary
Položme si tyto otázky. Je lepší sedět doma u televize, nebo je zajímavější být na Lvech osobně? Třetí otázka, zda se o vyhlášení vůbec zajímat, je sice legitimní, ale předpokládejme, že české filmy sledujeme a zajímáme se o ně. Byť výběr je úzký (20) a komerčně nejúspěšnější jsou skvosty jako Doktor od Jezera hrochů či Román pro muže.
Kolega Adam byl na Českého lva pozvaný, protože je letos součástí poroty filmových kritiků a teoretiků. Akce se konala tradičně v pražské Lucerně, kam jsme se s Adamem (nutno dodat že barevně sladěni aneb červená je nejlepší) se smíšenými pocity vydali.
Atmosféra byla poměrně slavností a gala, jak se na takový večer sluší, ovšem ne každý považoval oblek s kravatou či motýlkem za standard. Několik hostů v prvních řadách se ani neobtěžovalo tleskat, což je smutné, navíc je zabíraly televizní kamery. Moderátor Jan Budař byl akční, místy docela vtipný, ale hlavně seriózní přesně tak, aby nenudil, ale zároveň dodal večeru glanc a úroveň adekvátní svátku českého filmu.
Oscaři se letos snažili zaujmout mladé publikum a vypadalo to, že Lvům jde o totéž. Mezi jednotlivými předáními na pódium přitancovali/doskákali/dosaltovali hoši z taneční skupiny The Pastels, kterou možná znáte z Česko Slovensko má talent. Byť to akci oživilo a dodalo jí jiskru, po čase mě už tanečníci ve stříbrných gatích docela štvali. Na pódiu byli často a jejich choreografie byla lehce stereotypní. Ani výsledky jednotlivých kategorií příliš nepřekvapily, proto se budu věnovat spíše naprosto irelevantním a subjektivním dojmům. :)
Jako předávající byli vybráni lidé nejzvučnějších jmen našeho malého filmového rybníčku, např. J. Bohdalová, I. Trojan, I. Janžurová a další, což podporovalo dojem, že máme kvalitní herce a přidávalo večeru na slavnostní atmosféře. Těžce mě ovšem zklamali někteří výherci Lvů. Konkrétně Radim Špaček, který nám po převzetí ceny za nejlepší režii sdělil jednu větu a „děkuju“ řekl při cestě z pódia. To skutečně neměl dotyčný komu poděkovat? Nechtěl vyjádřit svou radost? Vzkázat něco... cokoliv? Skoro každý tradičně děkoval štábu a rodině, ovšem téměř nikdo nezmínil akademiky, kteří tak ve výsledku působí jako neznámá grupa lidí, která už 18 let jen tak z nudy vyhlašuje filmové ceny. Je to zvláštní a donutilo mě to o celé věci přemýšlet. Každoročně se na moderátory snáší kritika (zejména poslední ročník s „valašským králem“ Bolkem Polívkou a „idiotem“ Pavlem Liškou), zakladatel Lvů Petr Vachler svou soutěž sveřepě brání. Vypadá to však, že pro letos změnil styl. Důkazem toho je minimum trapných vtipů, organizačního chaosu či umělého prodlužování. Budařovy vtípky s 3D brýlemi či putujícími lístky do kina napříč sálem byly podařené a já jen doufám, že příští rok vznikne hodně kvalitních českých filmů, protože to je vlastně to nejdůležitější.
A abych zodpověděla na výše položenou otázku. Nejlepší je být doma u televize, jelikož v Lucerně bylo téměř nedýchatelno a z balkonu se nedalo vidět téměř nic.
P.S. Svou svéhlavost si Vachler v jedné věci zachoval, raut byl opět jen a pouze vegetariánský. (nebo bezmasý, ale kdo ví, v čem přesně má člověk vidět rozdíl, když se prodírá naprosto ucpanou pasáží Lucerny, pozn. Adama)
