Reportáž z filmové noci Palace Cinemas
Pridano: 26.10.2008 8:58:11
Přestože měl provozovatel multiplexů zkušenost s tímto typem akce z Maďarska, došlo k neuvěřitelnému organizačnímu maglajzu. Ano, spousta věcí hraje ve prospěch jejich obhajoby, ale z pohledu lidumilného člověka je nedokáže nic spasit. Spolu s Payou jsme se vydali ozkoušet tuto novinku na Anděl, kde člověka ihned udeřila do očí nebývale dlouhá fronta. Na speciální akci zareagovalo dost lidí, převážně ze skupiny mladších lidí. Po zakoupení lístku na Filmovou noc musel každý vystát ještě další frontu, kde obdržel červeno-stužkové ocejchování. Zní to jednoduše, ale když je před vámi celá široká chodba kina absolutně přeplněná lidmi, představa příjemně strávené noci s filmy se vytrácí. Pocity horka, neustálého tlaku a pomalých kroků by udolaly nejslabší jedince.
Což není zdaleka to nejhorší. Dostat se na film, který jste si časově vytipovali, bylo víceméně nemožné. Už deset minut před začátkem filmu je sál beznadějně zaplněn. Nejzajímavější zkušenost však máme z Vicky Cristiny Barcelony. V důsledku „držecí“ taktiky vlastně byla spousta míst volných, ale ve zvrácené pravdě obsazených. Co jiného zbývá, než zaujmout místa na schodech. Zaplatili jsme 200,-Kč a chceme vidět ten a ten film. Klidně na schodech. Byla v tom jakási krásná láska k filmu, který jsme ochotni vidět po zaplacení v kině i na schodech. To by se ale obsluha sálu nesměla ohánět bezpečnostními opatřeními, schodiště zaplněné nadšenými diváky tak muselo v polovině filmu nedobrovolně opustit sál. Jinak by na ně žena v červeném zavolala ochranku. Soucítil jsem s nimi a držel jsem jim palce, ať se nevzdávají vůči byrokratické síle velkého podniku. Už proto, že sami jsme původně skončili na schodech a měli jsme štěstí, že se ještě našla volná místa.
Jedinou spásou divákových nervů byl ostrovtip, kterým mohl během častých tlačenic častovat co nejvhodnějšími výrazy organizaci akce. Věčná bude legenda o slečně v červeném s vysílačkou, jež ve výsledku působila tak komicky rozčilujícím dojmem, že člověk věřil, že by v případě neuposlechnutí rozkazu mohla kromě zastavení filmu nejspíš zastavit i rotování planety.
Před každým filmem se chuml natěšených diváků pomalu, s taktem pokladen v Albertovi, sunul k bráně filmové zábavy. Když se davem roznesla zpráva, že je plno, nedostal člověk omluvou žádnou tašku, ale musel rychle pospíchat k dalším (méně chtěným) variantám programu. Překážková dráha stvořená z polehávajících lidí, unavených a připomínajících squattery, byla pak jen nečekaným zpestřením honby za filmovým zážitkem.
A něco málo k zhlédnutým filmům? Vicky Cristina Barcelona je skutečně krásným filmem Woodyho Allena. V tomto případě se vyhýbá intelektuálním narážkám a plně se věnuje vztahovému čtverci, kterému dokáže dobrým scénářem a režisérským vedením vnutit takovou přirozenost a šarmantnost, že člověku nezbývá než kochat se a litovat režisérů, kteří se neumějí vymanit z filmových klišé vyprávěcího typu. Nezbývá než souhlasit s recenzí Kristýna – ZDE.
Pak jsme (Paya poprvé, já opět) zhlédli Mamma Miu!, která pro mne měla náboj i potřetí (ano, stydím se, přesto si stále stojím za svou RECENZÍ), což dokazuje i to, že čekání na další filmy doprovázelo pobrukování hitu Our Last Summer. Nejpoutavějším ale bylo, když Meryl Streep naříkala nad tím, že vítěz bere vše, a v tom momentě do sálu vtančil pár diváků, kteří konečně přenesli nadšení z filmu do skutečnosti.
Následovala dvojka současných, nejúspěšnějších českých filmů v kinech. Nestyda a Kozí příběh. Hodnocení obou dvou je nadlouho, proto se dočkají vlastních recenzí, přesto se naše debaty točily okolo toho, který z nich je horší. Z mého pohledu pár hororovějších pasáží z Kozího příběhu trumfovalo jakoukoliv scénu z Nestydy.
Na závěr jsme si dali dlouho odkládanou (byly neuvěřitelné fronty) Tropickou bouři. Věřil jsem, že se Paye trefí do vkusu. A byla nadšená…hlavně z Toma Cruise…hlavně když nadával…hlavně ta „kundo z ryby“. Nicméně i Kirk Lazarus je boží.
Okolo půl šesté film skončil, stejně tak filmy v dalších sálech a snad posledním filmem, který běžel, byl snímek Zrcadla s Kieferem Sutherlandem. Když jsme zmátoženi z dvanáctihodinového maratonu (pravda, je to vlastně slabota, ale připočítejte ty zničené nervy, kterých bychom nasbírali kýble) odcházeli, nemrzelo nás, že ještě nejdeme na závěr Zrcadel. Nejspíš bychom se tam nevešli. Spíš jsme litovali, že ještě nesvítá, protože by to představovalo vhodnou tečku za filmovou nocí. Z obchodního centra tak brzy po ránu vylézali filmem omámené zombie, které by nikdo v prázdném obchoďáku nečekal. My však víme, že jestli se bude ještě někdy akce opakovat, na Anděl určitě nezamíříme. Dostali jsme totiž echo, že ve Slovanském domě bylo prázdněji. O Letňanech snad ani není nutno diskutovat.
-Adam Fiala-