Divočina – road movie s Pravou blondýnkou

Mohavskou pouští i přes kalifornské velehory, v nohách má skoro dva tisíce kilometrů, protože si náročnou turistikou srovnává své priority.

Kanadské filmové duo režisér Jean-Marc Vallée a kameraman Yves Bélanger se po oscarové jistotě Klub poslední naděje ujalo dalšího projektu. Společným jmenovatelem zůstávají drogy i založení na skutečné události, a byť se téměř s jistotou už dopředu nejednalo o žhavého kandidáta na filmová ocenění, Divočina se bez debat zařadí mezi letošní kvalitnější kousky.

Příroda hezká, ale o to tu nejde

Snímek je inspirován knihou Cheryl Strayed a věrně zachycuje jak samotné putování, tak retrospektivními záblesky, kterými mapuje i její rozvernou cestu životem. Hlavní antihrdinku si pak poměrně překvapivě střihla Reese Witherspoon, kterou má většina diváků navždy zafixovanou jako načančanou dámičku z Pravé blondýnky. Dostala nečekaně přednost před hollywoodskými hvězdami jako Scarlett Johansson, Jennifer Lawrence nebo Emmou Watson. Když si ovšem divák zvykne, že místo hýčkání čivavy vyje s potulnými kojoty a namísto vrstvení makeupu chladí otlačeniny a puchýře, musí uznat, že to nebyla vůbec špatná volba.

Jakmile si Cheryl konečně na záda nasadí obří krosnu, která si brzy vyslouží přezdívku Monstrum, pomalu ale jistě vyráží do nitra rozpálené pouště. Čeká ji dlouhá pouť s převýšením několika tisíc metrů, od pouštních prašných cest po zasněžené průsmyky velehor. Nečekejte ovšem dokumentární zachycování přírodních krás a upozadění příběhu na úkor dechberoucích scenérií, jak jsme mohli vidět například ve snímcích Útěk do divočiny (2007) či Pouť (2010). S ubíhající stopáží jsou retrospektivní vzpomínky na Cherylin bouřlivý život stále častější, a tak se divákovi odhaluje, proč se na úmornou trasu vydala. Zda za to může smrt její matky, bohatá drogová minulost či rozvod sedmiletého manželství se jednoznačně nedovídáme a můžeme si tak hlavní pohnutku vyvodit sami.

Kolik lidí znáš, tolik poznáš stereotypů

Při podobných toulkách zhrzených lidí jak vystřižených z beatnické generace výsledný dojem často závisí na vedlejších postavách, které se protagonistům do cesty dostávají. Důkazem může být filmová adaptace Kerouacova románu Na cestě (2012). Byť jsou životní osudy hlavních hráčů na rozervané scéně drog a sexu sebesilnější, špatná volba vedlejších herců spolu s chybným vyložením jejich významu v celém příběhu pak nevyhnutelně pohřbívá celý potenciál knižní předlohy. Divočina je v tomto směru bohužel příkladná. V obdobné interpretaci záleží na postavách, které Cheryl zkříží cestu, a bohužel je jedna černobílejší než druhá. Apatický stařík, rozverná trojka mladíků i nadržená dvojka lovců pak ze setkání vytváří nepřekvapivé historky k táboráku. Chtělo to možná zvážit, zda děj neokořenit nějakou vyčnívající postavou. Skutečná Cheryl Strayed možná měla smůlu na neobyčejně předvídatelné typy lidí, ale film jako médium si může dovolit autorskou licenci.

I přesto je Divočina obstojným snímkem, který se mělce dokáže zabořit do divákových emocí. V celé řadě momentů ho pak rozesměje či mu vžene do očí nějaké ty kapky sentimentu. A že vás film svým způsobem dostal, si uvědomíte, když se kdesi hluboko v hlavě začne ozývat hlásek „Tak kdy vyrážíme, chcípáku?“

(7/10)

• About
• Latest Posts

Tomáš Hegedüš

Zbožňuje zajímavě vyprávěné snímky, a je tedy zákonitě Nolanofil, rovněž nekompromisní odpůrce spoilerů. Filmy pro něj nejsou únikem z reality, ale branou za hranice jeho fantazie. Žánrově zaměřen na psychologické thrillery a horory, špetkou akce nebo sentimentu ovšem nepohrdne. Na Moviscreen píše od roku 2013.

Latest posts by Tomáš Hegedüš (see all)

• T2 Trainspotting – zpátky v drogových kolejích - 19.2.2017
• Rozpolcený – nejlepší filmový psychopat všech dob - 17.1.2017
• Deepwater Horizon: V pekle s Wahlbergem - 28.9.2016