Pod tajuplným názvem, z kterého by se mohl vyklubat horor nebo thriller, se skrývá komedie o ukradené identitě. Humor fyzického násilí doplňuje i drsné špičkování mezi zlodějem a jeho obětí.
Sandy Patterson má příšernou smůlu. Nejen že si celý život užívá se svým dvojznačným jménem, které většinou dostávají dívky, ale není jeho jméno a celou identitu zneužívá jakási osoba na Floridě. Nebýt toho, že mu automat nechtěl vzít kreditku a že se o něj začala zajímat policie, asi by se o tom ani nedozvěděl. Vytříbený způsob federálního vyšetřování zločinů pak napomohl tomu, aby se Sandy vydal sám na cestu pachatele přivézt. Podle fotografie z rejstříku to má být žena, problémy se nečekají. Jenomže tajemná žena je protřelejší a ráznější, než je jeho slušná povaha schopná snést.
Od tvůrce dvou špatných komedií
Režisér Seth Gordon je nepoučitelný. Tady až na dvě věci – jak ušetřit a jak natáhnout diváky do kin. Jeho nejnovější kousek Z cizího krev neteče je jen o píď lepší než jeho poslední režisérský prostocvik a o píď výdělečnější než všechny jeho předcházející projekty. To zahrnuje příšerně nesnesitelné Čtvery Vánoce, v nichž svou komediální neschopnost čtyřikrát znásobil scenáristickou repeticí a za něž utratil osmdesát milionů dolarů. To se zdá jako velký balík (a vlastně je), ale nemá na nejdražší komedii všech dob – Božského Evana za 175 milionů dolarů (účetní vtip roku).
Druhou ránou žánru komedie byl snímek Šéfové na zabití, v nichž se jen jedna ze sedmi postav dokázala komediálně rozjet a nenechat se svázat režisérovým nedostatečným smyslem pro humor.
Suchar a šílenec
Z cizího krev neteče znovu hostuje Jasona Batemana, s nímž Gordon spolupracoval právě na Šéfech. Pokud jsem mu tehdy vyčítal snadnou zaměnitelnost a nehumornou obyčejnost, nic si z toho neodnesl. Dál zůstává na svém suchopárném dně, které samo o sobě nefunguje ani jako špatný vtip. Je to poctivý otec od rodiny se dvěma roztomilými dcerami (jedna z nich je ta příšerně sladká holčička z Koupili jsme zoo), překvapivě opět trpí pod nesnesitelným šéfem, ale ještě víc trpí ve společnosti Melissy McCarthy.
Jestliže se Bateman nalézá na úsečce zábavy na straně největšího kaziče zábavy, tak McCarthy je jeho opakem rozjíždějící veselí, jak jen umí. Krom toho je její postava lhářka, podvodnice a násilnice s výraznou figurou a nedostatečnými atletickými schopnostmi. Kdo si ji pamatuje jako rozvernou kuchařku ze seriálu Gilmorova děvčata, ten musí na proměnu její image z poslední doby zírat. Své směřování udala v komedii Ženy sobě, když si dřepla do umyvadla (na podrobnosti se raději neptejte), drsné vystupování dál piluje v tomto snímku a do budoucna v jednom (či dvou!) dílech komedie Drsňačky se Sandrou Bullock.
Nicméně je jasným jangem k Batemanovu jinu, což je jenom dobře, jinak bychom příležitosti k smíchu mohli hledat pouze u podivného řehtání našich spolunávštěvníků kina. Scénář využívá její tělesné proporce, aby si udělal legraci z její nemotornosti (potvrzuje se, že lež má krátké nohy, nebo aspoň nedostatečný dech), zároveň její poněkud nevinný vzhled převrací do polohy znalé útočnice, která ví, kam praštit a sama ustojí nějakou tu ránu. Nečekaně vtipně se vyvine její oblíbený chvat, který poprvé překvapí, ale po několikáté baví samozřejmostí, s kterou jej provádí za každé situace.
Dva jsou společnost, tři už dav
Pracovně bychom mohli zjednodušit název filmu na doslovný překlad originálu Zloděj identity. Pokud film dokáže aspoň něco vykřesat ze spojení dvou výše zmíněných herců, koncept vývoje děje už objevný není a přidělává do jejich vztahu prvky, které jsou nedomyšlené, nedotažené a nepovedené. Prve dopadení zlodějky identity je příliš snadné, vzhledem k tomu, co by už měla mít na triku. Putování Batemanovy postavy za očištěním jména se pak převrací v road movie. Jenomže se s tím scenárista Craig Mazin (+ druhý autor příběhu Jerry Eeten) nespokojil.
Jako by Mazinovi při psaní zůstalo něco z epizodické podstaty Scary Movie, na nichž dvakrát pracoval. Stejně tak je odpovědný za druhou Pařbu (v Bangkoku) a v květnu uzříme další jeho výplod v pokračování Pařba na třetí. Road movie dvou postav se v tomto případě zaplétá s pomocí několika pronásledovatelů, kteří se o zlodějku identity přetahují. Jejich motivace jsou však bídné a jejich přínos ději minimální (ústřední postavy nepohání). Dodatečné subjekty nejsou nutnou podmínkou s výjimkou epizodních setkání. Nemluvě o tom, že s ohledem na časové opoždění až příliš snadno nacházejí svou kořist, ale možná je systém americké půjčovny automobilů transparentní.
Pláč nad trudným osudem
Další věcí, co nabourává komediální potenciál, je nezbytné smíření, které se snaží zlidštit i bídácké postavy, aby divák zaplakal nad světem, který tvoří zlo, nikoli lidmi, kterým se zlo líbí. Uplakanost a sentiment se tak provrtávají do zápletky, aby ho definitivně zbavily humoru. Taškařice se mění v melodrama, z popelky je princezna a happy end je tak jistý jako další filmový rok ve společnosti komiksových blockbusterů.
