Adaptace fenomenálního románu Markuse Zusaka zůstává věrná, i když bez naděje na zachycení kouzla svébytného literárního stylu.
Natočený film nevzbuzoval velká očekávání, nebo dokonce naděje literárních kroužků. I když byli herecky angažováni zkušení jednotlivci jako Geoffrey Rush nebo Emily Watson a hudbu skládal John Williams, byla Zlodějka knih australského spisovatele vzdorovitý materiál. Nejde ani tolik o příběh, který i když nedosahuje rozměrů a síly Schindlerova seznamu, je svým tématem vzdoru vůči nacistické zlovůli v jejím středu lidsky srozumitelný a emocionálně chytlavý. Průvodkyní je navíc mladá dívka, takže sympatie nejsou problém. Horší je to s vypravěčem, který ovlivňuje formu. Do lidských osudů zde nenahlíží nikdo jiný než nejloajálnější pomocník Adolfa Hitlera – samotná Smrt.
∋ Jeden fakt – život není bonboniéra ∈
S dívkou Liesel se Smrt potkává na začátku i na konci. Aby nedošlo k omylu, na konci se s ní shledáme všichni, aby nás uchopila do náruče a vyvedla z labyrintu světa, takže tím neprozrazuji, jak to s Liesel za druhé světové války dopadne. Na začátku, kdy ji matka veze v Německu s válkou na spadnutí do pěstounské péče, zemře Liesel její bratříček. Rychlý a skromný pohřeb u trati přivede Smrt do Lieseliny blízkosti poprvé, odnáší si duši jejího bratra, ona svou první knížku, kterou ale nedokáže přečíst.
V novém domově a novém městě se zabydluje s obtížemi, přestože mamá za svou hřmotnou povahou ukrývá dobré srdce a papá je dobrotivost sama. S jeho pomocí se učí číst a její vášeň pro slova, která u některých lidí plane zlověstně a ničí nepohodlné knihy, se stávají její obranou i silou. Sbližuje se s novým kamarádem Rudym ze sousedství a nechává se okouzlit tajemným návštěvníkem jednoho večera, který jako neviditelný muž nového německého řádu přebývá několik měsíců v jejich sklepě a Lieseliny čtenářské dovednosti dál povzbuzuje.
∋ Nepanikařte – kniha je posvátná ∈
Tón filmového vyprávění se bez křečovité snahy harmonicky naladil na knihu. Nedochází tak jenom k transformaci obrazů skrytých v symbolech abecedy do filmové podoby, ale pouť do Hollywoodu přežily beze škody i mnohá témata, motivy a emoce. Jde tak rozhodně o adaptaci velmi věrnou, která se neodchyluje od zadaného textu ani jedním směrem. Scenárista Michael Petroni neměnil dílo k obrazu svému. Sice seškrtává, ale neubírá, dynamika stotřicetiminutového snímku je přitom klidná, nespěchá se od scény ke scéně.
Jednotlivé pasáže mají dost prostoru, aby naplnily svůj úkol v ději a nechaly herce svým postavám dodat věrohodnost. Ostatně je režíruje člověk se zkušenostmi z televize, kde seriálové vyprávění nikoho nežene a u čaje nechá charaktery vymodelovat do kýžené podoby. Pro Briana Percivala je to sotva druhá příležitost předvést se v kině, a i když mu nutnost neodchylovat se od knihy, což by producenti viděli nejspíš jen neradi, zmenšovala úměru pole působnosti, vystavěl na něm solidní věc. Jeho dosud nejzářivější položkou životopisu byla významná práce na Panství Downton, za nějž získal i nějaká ta režijní ocenění, Zlodějka knih by se k jeho seznamu mohla připojit.
Toto tvrzení je pak nutné brát s rezervou toho, že z hlediska filmů s tématikou druhé světové války, nacismu a lidskosti v době temna, se z této premiéry klasika nejspíš nestane, protože kniha bude držet silnější trumfy. Kde se třeba papír může schovat za imaginaci, tam film zavírá oči a mrtvé nechává pietně bez zranění, i když by se na nich způsob smrti měl výrazněji projevit. Jako by nebyla dítětem jenom hrdinka, ale i divák, kterého autoři nechtějí rozrušit šokujícími záběry. Drží se tak linie nastavená lyrikou, kterou do příběhu kromě laskavých momentů dospívání vnáší filosofující Smrt.
∋ Krátké prohlášení ∈
Zatímco vůči historickému vyprávění s Liesel se nedá stylisticky moc namítat, kritické rozhodnutí muselo být učiněno v případě zpodobnění Smrti, kde se nakonec projevuje tvůrčí slabost. Sněhobílá oblaka jsou zbytečným zjemňováním, hlas Rogera Allama je potom nešťastnou volbou, případně nešťastně vedeným hlasovým projevem, který je obrán o jakoukoli barvitou zajímavost (přestože právě na barvy si knižní Smrt dost potrpěla) a navíc zní technicky nekvalitně.
Jako hlas by byl OK pro namlouvání upoutávek na filmy nebo jakéhokoli všedního vševědoucího vypravěče, ale Smrt se tímto stává obyčejnou, normální, a přitom tato vlastnost se projevuje už v náplni její řeči, netřeba ji ochuzovat. John Williams pak nepřišel s doplňkovou významovou úrovní, hudba se obešla bez výrazných motivů a naplňuje zkušené dokreslení atmosféry a citů, ale všeho s mírou.
∋ Poslední vzkaz – jděte do kina! ∈
Ke knize si držím vysoké mínění, kvůli hravé stavbě textu, do nějž se nabourávají krátká sdělení, kvůli sympatické hrdince i nečekaně radikálnímu vyústění, které je nekýčovitě dojemné. Film jsem nepovažoval za dobré rozhodnutí, nakonec je ale příjemně povedenou připomínkou krásy původní knihy, o lásce ke knihám, o úžasných postavách, jejichž vztahy mají skutečné a silné emoce. Připomíná to smysluplné, velké příběhy, na které rádi vzpomínáme, protože nás upomínají na lidskost. Krom toho Sophie Nélisse je slibný herecký objev, který vhodně zapadá mezi fantastickou dvojici Geoffreyho Rushe a Emily Watson.
