Václav (2007)
Česká produkce chrlí každým rokem čím dál více filmů. Moc se jim nedivte, protože je to jen a jen vaše vina. Letošní rekordní Vratné lahve trend jenom potvrzují. Kdepak zahraniční blockbustery, čeští diváci milují české filmy. Dobrý znamením je, že někteří čeští tvůrci hledají nová témata a cesty. Pěkně se posaď, Václave, a nezlob!
Historie filmu Václav možná není zas tak dlouhá a trnitá jako cesty jiných projektů, ale skrývá nečekané zákruty. Pojďme si na rovinu říct, co je tenhle film vlastně zač a co od něj očekávat. Titulní postava žije na malé vesnici, ale z místní komunity vybočuje. Trpí jistým druhem mentální poruchy, díky čemuž se u něj projevuje poněkud dětinské chování, které se ale v souvislosti s jeho věkem a sílou může stát nebezpečným. Místní lidé z něj sice trnou hrůzou a čekají, co zase udělá, a když flintou svého zesnulého otce střílí zrcátka traktorů, hned na něj vyběhnou. Moc dobře však vědí, že Václav není „nebezpečný“ a že za to vlastně nemůže, takže se vše vždy vyřeší smírčím postupem. Velký podíl na tom, že ještě neskončil v blázinci, má přívětivost zdejší komunity a hlavně jeho matka, fungující jako ochranný prvek. Fakt, že jej komunita usedlíků nijak neodvrhuje, dokládají jeho návštěvy hospody, kde spolu s ostatníma chlapa očumuje ženský, i když náklonnost chová k jediné, která shodou okolností chodí s jeho bratrem Františkem. Ve své nemoci bohužel nemůže najít způsob, jak ji oslovit, natožpak se s ní sblížit. Jediné, co dokáže, je po večerech ji sledovat dalekohledem. Významnou roli má v jeho životě i otec, který se Václavovi i přes svou smrt zjevuje, respektive Václavova fantasie ho tvoří. Problém, který otřese Václavovým osudem, nastane, když je jeho matka odvezena do nemocnice v Praze a on ve své synovské lásce vyráží za matkou. V tramvaji ale dochází k incidentu, kdy Václav otřesným způsobem zbije řidiče tramvaje, a po rychlém soudu mu jsou napařeny čtyři roky nepodmínečně. Matka se po zotavení snaží vyburcovat spoluobčany k podepsání petice, která by žádala o omilostnění Václava. Ti chytřejší, případně ti, co o filmu už něco slyšeli, tuší, že Václav je nakonec omilostněn prezidentem republiky Václavem Havlem.
Film Václav se tedy zakládá na skutečných událostech, kdy byl muž jménem Václav jedním z 1948 lidí, které Havel během 13 let omilostnil. Už je těch Václavů nějak moc, že? Dá se očekávat, že film s velkou pravděpodobností bude tragikomedií, ale osobně režisérovi Jiřímu Vejdělkovi věřím, že z Václava dokáže vytřískat zajímavou záležitost, která nebude jen dramatickým příběhem retardovaného muže s vtipnými momenty. Václavův příběh má velký potenciál, který by šlo přetvořit v dojemně mrazivý příběh, kdy vám bude smutno z Václavova osudu a zároveň vás bude běhat mráz po zádech při vědomí, co nebezpečného dokáže duševní porucha udělat prostřednictvím obyčejného člověka.
Jak jste už vyčetli, režie byla svěřena Jiřímu Vejdělkovi (typické brýle s širokými černými nožičkami) a na scénáři pracoval s Markem Epsteinem (na obrázku štábu v oranžovém triku). A jak se jejich cesty zkřížily? Jiří Vejdělek prý sám nerozumí tomu, jak se vlastně mohl na FAMU dostat. Na střední škole se hodně věnoval sportu, ale nakonec se zúčastnil i zkoušek na FAMU, kam ho přijali hned po prvním kole. Uspěl s filmem, který narychlo sestříhal předchozí noc a v němž sledujeme rodinku, která prezentuje demenci, jež působí sledování televize, a to tím, že počítají, kolik mrtvých ten den televize oznámila a jestli trumfli den předchozí, zatímco ve vedlejším pokoji jim umírá tatínek. Vejdělkovým nejvýznamnější počinem během studií byly Sladkosti, v němž se starosvětskou poetikou zachytil chlapecké dospívání, jež je uhranuto sladkostmi a místní cukrářkou. Tento krátkometrážní snímek hodně připomíná odlehčené chlapecké příhody typu Bylo nás pět. Záhy po dokončení studií získal velkou příležitost při natáčení seriálu Redakce, který byl v ČR prvním oficiálně převzatým formátem a na kterém se poprvé setkal s Epsteinem v pozici scénáristy. Redakce je mnohými do dnešních dnů považován za nejlepší český moderní seriál. Cena Elsy je dokladem. Díky tomuto úspěchu si ho všimli producenti Účastníků zájezdu, kteří po Románu pro ženy marně hledali někoho, kdo by zfilmoval další Viewegovu knihu. Slavní režiséři odmítali, ale Vejdělek se chopil šance, která se mu mohla vymstít. Nakonec z toho byl nejúspěšnější film roku 2006. Z Vejdělka se stalo synonymum úspěchu, kterému mohli leckterá provařená jména závidět. Přesto si pro svůj další projekt vybral ROMing, k němuž napsal scénář Marek Epstein. Vejdělek s Epsteinem se po celá studia míjeli na chodbách pražské akademie, když Epstein psal jeden scénář za druhým, aniž by zlomek z nich viděl zfilmovaný. Než dostal příležitost k psaní scénáře seriálu Redakce, vytvořil několik krátkých filmů jako Chodec nebo Radhošť a scénář k televizní inscenaci Iguo Igua. Po skončení seriálu Redakce se mu dostalo příležitosti stvořit scénář k rumunskému filmu Ryna, k němuž se dostal díky důvěrné známosti s režisérkou Ruxandrou Zenide. Tento festivalový film se odehrává v deltě řeky Dunaj a s krásnou atmosférou zdejšího místa vypráví o dívce Ryně a jejím životě. Ačkoliv je Epstein Čech a na scénáři spolupracovala i Zenide, tak je svět ve filmu naprosto odlišný od českého díky rumunským tradicím a zvyklostem. Následovala první celovečerní spolupráce s Vejdělkem, která ale byla kritiky značně zepsuta, ačkoliv nadhled, humor a zajímavý scénář mu většinou upřen nebyl.
A oba se šťastně dostali tam, kde jsou teď, u filmu Václav. Václav přitom neměl vůbec pěkné vyhlídky. Byl koncipován jako jeden ze šesti televizních filmů, které měli mapovat nejzajímavější případy prezidentských amnestií. Díky vůli jednoho z producentů, Jaroslava Boučka, si ale proklestil cestu na stříbrné plátno. Stále přitom bude fungovat jako pilotní film, jehož úspěch ukáže, zda-li se dočkáme i dalších příběhů. Natáčení probíhalo převážně v průběhu května a Vejdělek s Epsteinem získali do filmu „hvězdné“ obsazení. Kromě Emílie Vášáryové, Jana Budaře, Jiřího Lábuse či Petry Špalkové je to hlavně a především Ivan Trojan.
Zatímco členové štábu v čele s Vejdělkem mu říkají český Belmondo díky zápalu a nasazení, s jakým pracuje, já bych ho častoval přezdívkou český Hoffman, protože podobně jako on se i Trojan svědomitě připravuje na každý svůj film, a tvrdím si říct, že role Václava představuje v jeho kariéře pomyslnou špičku. Co si budeme nalhávat, Trojan v české kinematografii představuje excentrického herce, k němuž i Jiří Macháček může vzhlížet. Jedna ruka netleská, Samotáři, Příběhy obyčejného šílenství a Anděl páně jsou ty filmy, v nichž je jeho um nejvíce patrný. Jeho příprava na roli Václava obnášela mj. debaty s psychology a psychiatry, kteří mu vysvětlovali průběh a projevy lehké retardace, kterou Václav trpí. Trojan se je pak snažil zahrát s takovou vervou, že se mnohdy poranil, když ve scéně něco rozbíjel, a stalo, že i zkolaboval. Sázky na letošního výherce Českého lva za nejlepšího herce v hlavní roli ještě nikdy nebyly tak jisté. Možná že celý ten koncept retardovaného muže na vesnici by vám připomenul film Vesničko má středisková, ale Vejdělek se od tohoto filmu jasně distancuje, ačkoliv připouští, že se tak bál, aby se film nepodobal Vesničce, že si ji během natáčení několikrát pustil. Suchou dokumentární rekonstrukci nečekejte, to popírá režisér i scénárista unisono. Na konci bude jen na vás, jestli budete dojati Václavovým příběhem, nebo byste ho raději viděli v chladné vězeňské cele.
Věřte, že scény s kombajnem razícím si to cestu skrze sýpky a stodoly se díky tvůrčí opatrnosti po problémech se závěrečnou scénou v ROMingu nedočkáte, ale jakákoliv scéna s Trojanem (a že se účastnil každého natáčecího dne) bude stát za to.
