The Lord of the Rings: The Return of the King
(Pán prstenů: Návrat krále)
Tak už to máme za sebou. Pána prstenů jsme konečně mohli vidět i v těch zapadlejších místech naší zemičky, a tak jsem měla možnost i já zajít si na závěrečnou část této oblíbené trilogie. Dlouhá cesta je tedy u konce a roky natáčení také. Co, ale tedˇ? Na co se těšit? Herci už si zábavu našli v dalších svých filmech a režiséra Petera Jacksona čeká konečné rozhodnutí sporu, který vedl o práva, aby mohl natočit ještě „Hobita“. Tedy zfilmovat knihu, která předcházela Pánu prstenů a díky jejíž popularitě také Tolkien napsal zmiňovanou trilogii. Teď už, ale to co jsme mohli nebo ještě uvidíme v Návratu krále.
Začátek filmu mě zaskočil, ale nijak špatně. První co jsem mohla spatřit byl Glum tedy Smeágol v době kdy přišel k prstenu a kdy ještě vypadal jako malý a roztomilý hobit. Tato scéna má ještě později svůj význam v ději. Pak už jsem se v klidu ponořila do rychle se odvíjejícího příběhu, kdy mě celým filmem provázel nestřesitelný pocit strachu.
Mimo pár vynechaných scén a celé jedny kapitoly je ve filmu snad vše co v předloze. Nemá cenu rozebírat propracovanost a působivost scén a konečný výsledek celého filmu jako kompletu, protože výsledek překračuje očekávání-alespoň mé. I přesto, že se Peter nedržel tak do slova knižní předlohy jako je tomu například u Harryho Pottera, vsadil do filmu několik dialogů, které se vryly do mé paměti. Tím největším příkladem je konečná věta, kterou pronesl Sam, když Frodo odjel za Moře a on se vrátil ke své ženě Růženě a dětem. „Tak jsem se vrátil.“ řekl. V ten okamžik jsem si byla naprosto jistá, že je konec té tříapůlhodinové pouti. Jelikož nejméně dvakrát jsem si myslela, že je už konec.
Neměla bych, ale zapomenout připomenout některé důležité a opravdu povedené scény a okamžiky (to jen proto, že nějaká ta chybička se vždycky vloudí, ale v celkovém dojmu si na ni ani nevzpomenete). Těmi byl určitě okamžik kdy se Frodo se Samem před schodama k doupěti Oduly schovají před černým jezdcem a Frodo ucítí starou ránu, kterou mu způsobil na Větrově. Nebo kdy Frodo pošle Sama domů, protože se bojí, že mu vezme prsten. Jinými scénami, které stojí za připomenutí je určitě Pipin se Smíškem u zničené Sarumanovi věže hned na začátku filmu. Také Denethor je působivý se svým loučením s životem a vraždou svého syna Faramira, kterého poslal na jistou smrt a pak se ho snažil upálit v záchvatu šílenství. A hlavně samotný Aragorn, který silně zapůsobil ve všech momentech a vůbec byl „tahounem“ děje. Z něho se stal Aragorn, dříve zvaný Elendil, který konečně přijme svůj úděl krále. Pak už zbívají jen monumentální bitvy a cesta Ztezkou mrtvých, kterou jsem si při čtení představovala jinak, ale přesto ji zase tolik neodsuzuji. Největší bitvou je ta poslední, která se prolíná s dějem hlavních hrdinů už poměrně dlouho před koncem.
Možná až moc dlouhé loučení na samotném konci. To je má výhrada. Přesto si, ale myslím, že by to bez toho zdlouhavého ukončení nebylo ono. Zarytí Tolkienovci mi dají určitě za pravdu, když řeknu že vynechaná kapitola by tam určitě neměla chybět. Na druhou stranu semnou, ale nebudou souhlasit, když řeknu, že v celém tom hrdinství a cti až zase tolik nechybí pro ty kteří nečetli knihu.
Jak to tedy shrnout. Film stojí zato, aby jste mu obětovali trochu času a vstupného a pokud se vám zalíbí jako mě stojí za to, aby ste ho viděli znovu.
