Tigerland (200)
(Tábor tygrů)
Joel Schumacher bude současné nejširší veřejnosti znám nejspíše svým posledním výtvorem – muzikálem Fantom Opery, který u kritiky moc nezabodoval, své diváky si nicméně celkem našel, zejména pak mezi příznivci muzikálů.
Ostatní jej budou znát jako autora až perverzního a nechvalně proslulého Batmana a Robina, který doslova hýřil barvami nejbizarnějších zabarvení víc, než Rimbaudovy básně a všemu nasadil korunu gumovými bradavkami na kostýmech jednotlivých hrdinů (bohužel jen těch mužských). Na druhé straně tu ale jsou působivé psychothrillery Telefonní budka a Volný pád. Tento muž je prostě jednou nahoře a jednou dole. Ovšem jeho Tábor tygrů mu nikdo neodpáře.
Ne, že by Tábor tygrů byl něčím originální, nebo inovativní. Jedná se „jen“ o další zobrazení neúnosného vojenského drilu a téměř gestapáckého režimu ve výcvikovém táboře pro vojáky, kteří se zde mají řádně (?) připravit na své nadcházející nasazení do Vietnamu.
Během filmu jsem si několikrát vzpomněl na Kubrickovu Olověnou vestu, kterou jsem si vybavil i při jednotlivých scénách, až okatě podobným tomuto dnes už kultovnímu a cennému dílu (jeden příklad za všechny – noční odchod a pokus o útěk a následně zlomení ruky za cílem dostat uvolněnku a být propuštěn pryč z armády mi dal připomenout sebevraždě jednoho z vojáků v koupelně v Olověné vestě). Ovšem, kdyby se Schumacher nenechal inspirovat a pana Kubricka tak trošku nevykradl, nebyl by výsledek možná stál tak za to.
Na rozdíl od Kubricka zvolil Schumacher prvoplánově temnější tón vyprávění a vsadil na ponuřejší hudbu, sem tam nějaké ty dobové pecky, ovšem Kubrickově specifické volbě hudebního doprovodu se naštěstí vyhnul. Dalším aspektem, který ve finále filmu razantně přilepšil a dal mu hodnotu, bylo i obsazení tehdy ještě neznámého Colina Farrela do hlavní role. Tento irský chlapík nezklamal a proto je také dnes tam, kde je. Právě Táborem tygrů si otevřel dvířka do Hollywoodu a už po jeho prvním filmu nikdo nemohl pochybovat, že v tom klukovi něco je. Colin tento film skutečně drží přinejmenším stejně pevně (ne-li pevněji), jako Schumacher a je radost se na něj dívat (ne, dámy, takhle jsem to opravdu nemyslel…i když:-). Farrell zde ztvárnil titulní postavu vojína Bozze, volnomyšlenkářského rebela navenek bez jakékoli zodpovědnosti a s arogantním přístupem k autoritám (čemuž se ale vzhledem k idiotismu a zelenohlaváctví všech jeho nadřízených nelze divit), který se stává téměř všem v okolí trnem v oku, zvláště pak seržantu Thomasovi, cholerické to holé lebi, vybíjející si na něm vztek, přitom ale dávajícím nechtěně najevo zoufalství a bezmoc, že si není schopen s jedním drzounem poradit. Bozz se hned na začátku při jednom volnu v nočním podniku (tedy přesněji – volnu všech kromě něj) seznámí s vojínem Paxtonem, celkem morálním mladým mužem, který do armády narukoval sám a z vlastní zodpovědnosti. Ti dva si padnou do oka a snaží se tak spolu zelené předpeklí přežít. Brzy ale začne přituhovat a mnoho dalších Bozzových kolegů vojínů začne trpět těžkými depresemi, jeden mu dokonce usiluje i o život. Bozz několika kamarádům pomůže a dostane je z tábora pryč, jelikož je největším znalcem vojenského práva, kterého byste nejen v táboře, ale dost možná i celé armádě pohledali. Dokáže je vyslechnout, poradí a pomůže jim, pochopí je, což z něj ovšem nedělá bezchybnou a naprosto plošně kladnou postavu. Na jeho ignoranci ke všem daným a pevně stanoveným pravidlům a zákonům tábora doplatí mnoho jeho kolegů i několikrát za sebou.
Čas plyne a všichni mění stanoviště a odjíždějí do Tábora tygrů, o němž je jim neustále do hlav vštěpováno, že jde o pravou bránu do pekla (tedy do Vietnamu), jelikož je nejblíže jejich vojenskému cíli. Nevím, nakolik to byl záměr režiséra, ale mne se Tábor tygrů zdál o třídu mírnější a pro vojáky i zábavnější a přijatelnější, než první cvičiště, tedy až na ten vražedný jednohodinový denní spánkový limit (což je přeci naprostá blbost).
Některé monology a dialogy mezi vojáky působí pseudointelektuálně, někdy až na úrovni filozofie mateřské školky (ta historka s měsícem byla sice dojemná, ale dost jednoduchá a narychlo vymyšlená), jiné naopak překvapí. Vyprávění jednoho seržanta, poručíka či já nevím koho (to je nepodstatné) o tom, jak ve Vietnamu přišel o svého kamaráda, když byl zabit ostřelovačem ve chvíli, kdy v noci seděli u ohně a vymýšleli jméno pro jeho dítě, pak působí typicky a téměř otřepaně, nicméně do filmu bez problému zapadne a klidně se přiznám, že se mi to líbilo. Samotný konec je tak trochu na divákovi, konkrétně jde o to, jak si každý jednotlivě vyloží, zda vojín Bozz Vietnam zde už dějově nezahrnutý, jen vypravěčem (vojínem Paxtonem, který však mluví jen na začátku a na konci) naťuknutý, přežil, nebo ve válce padl. Má kolegyně (Ahoj Sallo:-) například formulovala názor, že je to příběh o muži, který sice pomáhal všem ostatním, ale sám sobě pomoci nedokázal (škoda, že tam tuhle větu Schumacher nedal, spoustu lidí by to dohnalo až k slzám, pozn. red:-).
Tábor tygrů není velký film. Dokážu si jej představit, jak běží (možná už i běžel) někdy ve všední den či v neděli odpoledne na Primě bez většího rozruchu okolo. To však neudává nic o jeho kvalitě natož o tom, že je druhořadý či bezcenný. Naopak, Tábor Tygrů je hodnotný film. Nepřináší příliš velkou originalitu, zato ale nabízí velkou věrohodnost a vesměs prvotřídní herecké výkony, pro příznivce Colina Farrela a odpůrce Joela Schumachera je to pak dokonce povinnost, shlédnout tento snímek. Já sám jsem se u něj celkem slušně bavil.
