A History of Violence (2005)
(Dějiny násilí)
Aneb jedna z mála filmových událostí roku, kterou stojí za to nepřehlédnout.
Očekávání vysoká – a byla plnou měrou naplněna. David Cronenberg nepřistoupil na módní trendy a stále si vybírá témata, s nimiž si rozumí nejlépe. A v tomto případě je nám servírována dramatická, záhadná a lehce brutální hříčka, kterou by všichni fanoušci staré školy detektivek, thrillerů a tak trochu i noirových filmů a westernů (dobrá, ten poslední žánr berte s nadsázkou:-) rozhodně měli vidět.
Tom Stall má ženu, syna a dceru a vede poklidný život coby majitel maloměstské kavárny. Vše se zdá být ideální, dokud mu do jeho podniku nevtrhnou dva muži a nezačnou ohrožovat hosty. Tom je zlikviduje s praxí profesionálního zabijáka. Stane se z něj hrdina, bohužel se objeví i v televizi a rozpoutá tak řetězec nečekaných událostí. Jednoho dne totiž přijede chlapík v černém obleku a s trošku „divným“ okem (Ed Harris), který Toma oslovuje Joey a hovoří o starých časech...že by Tom nebyl tím, kým se zdá být? A jak je možné, že i přes to, že je kavárník, je tak dobrý v zabíjení lidí?
Cronenberg si znovu vybral nosné téma a přizval si i tentokrát skvělé herce. Šanci tak dostává Viggo Mortensen, který se rolí Toma Stalla definitivně zbavuje role, která ho proslavila – a sice Aragorna z Pána Prstenů. Dobře mu sekunduje Maria Bello jako jeho žena Edie a Ed Harris alias Carl Fogarty s Williamem Hurtem alias Richiem Cusackem jsou takřečenými třešničkami na tomto velice realisticky ušlehaném a řádně krvavém dortu.
Režisér skvěle pracuje s něčím, co by se dalo pojmenovat jako klišé – úvodní scény probíhají stejně, jako scény jim významově příbuzné v jiných filmech, ovšem narozdíl od nich je sledujeme až do konce, mají dohru, žádný střih a tím diváka tak trochu znepokojují.
Znepokojují ho svou opravdovostí, realističností, která je v nich přítomná. V erotické scéně chybí střih, sledujeme laskání manželského páru ještě dlouho po „hollywoodsky stanovené mezi“, lidé zde z nervozity zvracejí a jistě – přestřelka v kavárně může být skvělá a efektní – ale kdo vám v poslední době ukázal detail padouchovy hlavy po tom, co jí zbaví obsahu kulka – zvlášť potom, když to ještě nebyla úplně čistá rána a ten chudák ještě tak trochu chrochtá?
Dějiny násilí nejsou akční film. Je to skoro komorní drama – dobře – je to thriller, ale nic tu nevybuchuje, žlučí nám tu hýbou herci a to v tom dobrém slova smyslu. A samozřejmě také obrácený postup klasických filmových triků – hrdinka drží nabitou zbraň, pak zjistí, že vše je v pořádku a jde za dětmi do obýváku, přičemž je vidět, že pokládá zbraň na stůl uprostřed – to vše v detailním záběru. Automaticky čekáte, kdy ta zbraň omylem vystřelí, zvlášť po tom, co se jí ujme syn – se zatajeným dechem – a ono nic. Vše dobře dopadne – geniální.
Zhruba od druhé poloviny se ale začnou zarážet ohryzky do krku a nosy do obličeje, mozky létají vzduchem a lámou se kosti a vazy – a přitom je tu té akce relativně poskrovnu. Navíc, použít termínu „akce“ je v tomto případě dost sporné, vše je maximálně realistické, i když to na dynamičnosti sekvencí rozhodně neubírá. Choreografie je skvělá – spočívá v jednoduchosti a co možná nejefektivnější a zároveň nejbrutálnější likvidaci toho či onoho nebožáka.
Jak by se mohlo chybně zdát, největší klady filmu netkví v samotném fyzickém násilí a zobrazovaných špatnostech všeho druhu – ale v té tíživé nejistotě, ve které diváka film drží a zároveň v něm neustále probouzí zvědavost, co se v příští minutě stane, nakonec zjistíte, že nikdo tu není tak úplně nevinný – a přece jednomu z nich celou dobu fandíte.
Pro mě jsou Dějiny násilí přesně tím, co jsem očekával a ačkoli nakonec s krátkým odstupem času zjistíte, že to není zas tak převratné – oslovilo vás to a vybudilo to ve vás přesně ty emoce, o které usilovalo a vyvolalo navíc pěknou řadu otázek. A to je v těchto „sterilních časech“ nesporné plus.
