The Bow (2005)
(Luk)
Třetí film, který jsem zatím od mistra z Jižní Koreje viděl, opět navazuje na smířlivý tón vyprávění, jako tomu bylo i u jeho posledních dvou snímků. Tentokrát se příběh odehrává celý na moři na jedné lodi, na které žije starý muž s mladou dívkou. Později vypluje na povrch, že stařec dívku jako malou nalezl a začal se o ni starat - přičemž čeká, až dosáhne příslušného věku a tehdy přijde svatba.
Velmi vzdáleně to připomíná Molierovu Školu pro ženy, někomu by zase představa hlavních postav mohla asociovat "Absolventa naruby". Čím víc ale film ubývá, tím je jasné, že tohle je něco zcela jedinečného, speciálního. Je to však také originální? Jak se to vezme. Kim Ki-Duk si sám sobě každým dalším filmem nastavuje laťku tak vysokou, že točit filmy náladově podobné je v jeho případě docela hazard - a v případě Luku jakoby laťku jednoduše obešel. Neznamená to však, že je lepší, máme trošku pocit, jako by nás ošidil. Fakt ale je, že jsou to pouze prvotní pocity, tento příběh totiž žádnou překvapivou či jinak výraznou pointu ani nepotřebuje, jedná se tu spíše o podobenství lidských vztahů a nejednoznačné lásky a ač je konec pořádně divný, nijak ani nešokuje a spíš vzbudí mírný úsměv na tváři a vzbuzuje v nás režisérovi směřovanou otázku, zda-li to bylo opravdu nutné.
Nerad bych ale, aby snad někdo nabyl dojmu, že Luk je špatný. Ne, to ne - poetika z něj přímo čiší, dlouhé záběry na mořskou hladinu či starce, hrajícího na svůj luk jako na hudební nástroj - to vše navozuje zvláštní náladu, pocit, jako by sám režisér během natáčení seděl za kamerou sám se zavřenýma očima a meditoval, navádějíc kameru pouze duševně. Samotný titulní luk hraje pak v příběhu dost důležitou roli, nejedná se pouze o vražedný nástroj, je to také vynikající nástroj hudební, dokonce věští budoucnost... Luk je jako každý Kim Ki-Dukův film příliš divný na to, aby se dal shrnout v několika větách. Nejlepší bude, když si na něj divák utvoří vlastní názor, nechá se příběhem plně pohltit a unášet se na vlnách symbolického díla, nad kterým bude ještě po odchodu z kina přemýšlet, byť ne zdaleka tolik, jako u jiných jeho snímků.
Na závěr bych ještě vyzdvihl hudbu, která je opět skvělá a k obrazu stoprocentně pasuje a ladí - ne-li jej ještě vylepšuje a zážitek umocňuje. Trošku se nabízí pocit, jestli se snažil hudbou film "zachránit", ovšem tvůrce samozřejmě nic zachraňovat nemusí. Neztratil sílu, pouze se rozhodl pro menší odpočinek a zpracoval film o něco snáze, než by si možná téma zasloužilo, na druhou stranu příběh mu ani moc jiných alternativ nenabízel a své si odvyprávět musel. A já jsem už sám zvědav, co natočí příště.
