The Libertine (2005)
(Libertine)
Na základě divadelní hry Stephena Jeffreyse natočil Laurence Dunmore údajně skandální film plný zvrhlostí a otevřených sexuálních scén, které se všechny odehrávají v době vlády Karla II. v 17. století. Popravdě, lidé mají tendenci přehánět, a tak se mravokárci z řad diváků budou ozývat jen sporadicky.
Hrabě John Wilmot je po několika měsících znovu vpuštěn do Londýna. Zásluhu na tom má pochopitelně panovník Karel II. v podání výtečného Johna Malkoviche. Ale vždy platí, že něco za něco. Je totiž v krizi, protože na něj tlačí jak samotný parlament, tak francouzská strana. John, jakožto jeden z nejlepších dramatiků, má vyplodit hru, která by oslnila francouzské velvyslance. Výsledek si vzhledem k špatným vztahům těchto dvou můžete sami představit (nebo se tedy podívat v kině). Hrabě z Rochestru se tak musí před královým hněvem skrývat.
Johnny Depp vám sice na začátku řekne, že si ho nezamilujete, ale opak je pravdou (mj. prolog a epilog s Johnny Deppem hovořícím přímo k divákům je velmi sugestivní a emotivní). Bez ohledu na to, v jaké době se film odehrává, jaký je jeho obsah a jaké další postavy se tam objevují, Johnny Depp je v roli Johna z Rochestru překvapivě sympatický a upozorňuje a zastiňuje vše ostatní. I samotného Johna Malkoviche. I díky Deppovu umu celý film nezabředá do zbytečné nechutnosti či pornografie, protože vše, co na plátně udělá, má svoje kvality. Samotný film se pak díky němu neztratí ani v dějinách kinematografie. Depp svou roli zhýralého, věčně opilého a sexem posedlého hraběte, z kterého se kvůli půvabu jedné herečky stane troska, která se pomalu vytrácí a zohavená umírá, sehrál navýsost skvostně a jemným šepotem by si říkal i o nějakou cenu, zvlášť kvůli scénám, kdy už na pokraji smrti stále žadoní o pití, musí být nesen nebo se obrací k Bohu. Jako libertinský člověk vychází z celého filmu s čistým štítem, protože ať už udělal cokoliv, jeho okolí je mnohem horší. Zdatně mu pak sekundují i ostatní herci, ale v celkovém součtu jsou ve filmu spíš jako kompars. Za připomenutí stojí jen Rosamund Pikeová, které role emocionální ženy sukničkářského muže sedne, a Richard Coyle, který film nepatrně svými vtipnými narážkami i svým jménem zlehčuje (pozor, rozhodně ne v špatném smyslu znevažování).
Velkou pozornost na sebe strhává i styl filmu, kterému dominuje zrnitý obraz a vždy pochmurné počasí doprovázené potemnělými místnostmi. Vytváří tak velkolepě skromnou atmosféru, která ještě více podtrhává divadelní scény. Většina scén je působivě komponována a využívá právě kontrastu temna a jen malého zdroje světla. Zmínil bych se i o hudbě, která je vhledem k velikosti filmu a jeho formátu monumentální a za kterou stojí Michael Nyman. Zbytečně neruší a podtrhává atmosféru a zvyšuje dynamičnost scén.
Závěr:
Režisérský debutant Laurence Dunmore dokázal Libertine ukočírovat na únosnou mez a dokázal tak zajímavým způsobem představit postavu Johna z Rochesteru, aniž by někdo utrpěl přílišnou újmu jeho sledováním.
