The Promise (2005)
(Slib (Wu ji))
Kdysi dávno v Číně byla nebyla jedna Sněžná země a v ní bydleli lidé, kteří uměli létat, rychle běhat a … ale o tomhle tento film opravdu není.
Zůstává otázkou o čem tedy je. Nepředbíhejme a začněme od začátku. Malá, chudá a hladová Qingcheng potká hodnou(?) vodní vílu (tak dobrá, bohyni) a ta jí nabídne život v přepychu, když přijme osud, který jí odepře každou lásku (řekněme, že bohyně takto jedná, aby zachovala entropii vesmíru). Z ušmudlané holčičky je najednou princezna (nechtějte vědět jak – prostě to tak je), která stojí na střeše obklíčeného královského paláce a sám král ji nabádá, aby odhodila šaty a tím na svoji stranu dostala nepřátelské vojáky (ach ti mužští!). Mezitím se na scéně objevují mužské složky našeho příběhu – otrok Kunlun, pocházející ze Sněžné země, a generál Guangmink, vlastník karmínové zbroje, na kterou princezna prostě letí. Generála zastihujeme ve chvíli, kdy vede své vojáky proti velké přesile nepřátel (a to ještě neví, že se mu do cesty postaví zrůdní digitální býci). Jako předvoj jsou posláni (jako jakové na porážku) otroci v čele samozřejmě s Kunlunem. Zbytek děje prozrazovat nebudu, ale vězte, že Kunlun přežije, začne sloužit generálovi Guangminkovi a společně s princeznou pak vytvoří milostný trojúhelník – až čtyřúhelník (posledním bodem je vévoda Wuhuan, který stál za pokusem o vládní převrat).
Příběh zní jako námět na dosti slušnou čínskou wu-xii plnou létání, bojů a lásky. Těžko říct, kdo za to může, ale místo skvělé podívané vznikla výpravná iracionální parodie (s několika dobrými místy a velmi pěknými kostýmy). Pokud byl Promise jako parodie míněn, nastavte si hodnocení na 80% a běžte se do kina (nebo spíše k nejbližšímu počítači) bavit. Obávám se ale, že Promise byl zamýšlen vážně.
Hlavním kamenem úrazu jsou digitální efekty, které působí jako od tvůrců Pterodactyla. Racionálně uvažující režisér by si odpustil detailní záběry na nepovedené digimodely býků, které vypadají jako rozanimované skalní malby pravěkých lidí. Kaige Chen ne. Model královského města také působí jako polotovar, který zapomněli technici dodělat. O tom, že si v dnešní době Chen pomáhá neumělou zadní projekcí (pokud to bylo modré plátno, pak je to ještě horší) ani nemluvím.
Dalším mínusem je nechtěná komičnost některých situací. Když totiž Kunlun začne běhat (napřed po čtyřech, pak díky bohu po dvou), můžete se umlátit smíchy – možná je to ale jakési postmoderní vzdání holdu Forrestu Gumpovi. Létání ala Superman vážnosti situace také nepřidá. Korejský herec Dong-Kun Jang (Na útěku, Pouta války) – zde v roli Kunluna překvapivě docela nevýrazný, se mi zdál, že pochopil marnost snahy o vážný film a alespoň v jednom momentě propůjčil své postavě komediální výraz cíleně. Bohužel i emočně vypjaté scény, kdy někdo pláče (skoro všechny postavy mají hned několik takových) jsou spíše k smíchu.
Neustálé přesuny princezny Qingcheng ať už v prostoru (z/do vězení…) nebo v čase (je zde i postava, která běhá/létá tak rychle, že předhoní i čas!) začnou za chvíli nudit. Ona vodní bohyně ze začátku je taky podivné stvoření. Baví se tím, že vyřkne nějaké skutečnosti z budoucnosti a pak se vsází (nejraději s generálem) jestli tak dopadnou. Možná bych se měla vrátit k Sněžné zemi, kterou jsem na začátku nakousla. Připadlo mi totiž, že v Promise bylo nakousnuto mnoho zajímavých dějových linií, kterými se příběh mohl ubírat. Bohužel posloužily jen svému prvoplánovému účelu a pak se vytratily. Jednou z nich je příběh Kunlunovy sestry a matky – zemřely nakonec? Žijí? Kdo ví.
Dost bylo nedostatků. Je čas říct také něco pozitivního. A tím něčím je hlavně někdo – Japonec Nicholas Tse v roli vévody Wuhuana. Elegantní padouch s úžasnými vějíři, který si klidně zabíjí své lidi (a kdybyste se ptali proč, předpokládá, že je vám to jasné) s přehledem celému filmu vévodí.
I několik bojových scén stojí za to (i když pokud jste viděli Sedm mečů, budete se divit, proč najednou zařadila tato wu-xia zpátečku). Nicméně žádná není nezapomenutelná…i když možná budete mít nutkání pořídit si pár vějířů…a zlatou klec a šaty z peří… A pak je tu obvyklý čínský důraz na barevnost – červenější červenou a zelenější zelenou jen tak jinde neuvidíte.
Velmi zajímavé je, že Promise vznikl jako koprodukce Japonska, Hong Kongu, Číny a Jižní Koreje, ale hudby se k mému velkému překvapení chopil Klaus Badelt. Všechna čest. Badelt je absolutně nebadeltovský a jeho témata o několik stupňů převyšují cokoliv v samotném filmu – jen se mi zdá, že více vynikne při samostatném poslechu.
A ještě je tu jedna malá záhada nakonec. Jak se Promise mohl dostat do nominací na Zlatý Globus mi není absolutně jasné. Že by slabá konkurence?
Jako velký fanoušek asijské kinematografie, čínských wu-xií a Dong-Kun Janga jsem byla zklamaná. Doufejme, že je toto jen vtip, kterým si z nás Asijci vystřelili.
50% - za Nicholase a Klause
