Miami Vice (2006)
Vzpomínáte si na osmdesátá léta? Filmy Rambo, Smrtonosná past nebo Terminátor tenkrát okupovaly kina, aby se z nich po dvaceti letech stal kult. V té době již velké množství domácností mohlo také sledovat jeden velice zajímavý seriál, pod jehož produkcí byl podepsán Michael Mann – mluvím o Miami Vice.
A tak, přesně po dvaadvaceti letech, se Mann rozhodl sebou stvořenou legendu oživit pro dnešní publikum v podobě celovečerního filmu. Že bude naprosto jiný, nečekal snad nikdo, dokud nespatřili první ukázky, jež se sestavovaly z tmou prosáklých záběrů. Zůstaly ale postavy Sonnyho Crocketta a Ricarda Tubbse. Dva nerozluční parťáci, kteří jsou si podobní více než většina kriminálních dvojic. Oba jsou tvrdí hoši, i když jeden zná míru a ten druhý ani Miroslavu. Když se FBI nezdaří jedna operace, která měla vést k zatčení drogového dealera, tito dva jsou stranou převeleni infiltrovat se do této organizace a ze vnitř ji dohnat za mříže. Mann ale nehodlá rozvést obyčejnou zápletku o dopadení drogových distributorů, on se přes hlavní zápletku stále zaměřuje na oba „hrdiny“ a jejich práci v přestrojení, jež oba podcení, a zapletou se do ní víc, než by měli.
Michael Mann už v Collateralovi dokázal, že má cit pro tmu a její natáčení. Není se proto čemu divit, že i Miami Vice se ze sedmdesáti procent odehrává ve tmě nebo aspoň ve stínu. Díky použití speciální kamery, která ve vás vybudí dojem domácího videa, dokáže tmu a hlavně světla velkoměsta zachytit tak živě, že máte neustále chuť se jich dotknout. No, to bych možná přeháněl. Mann má rozhodně styl, alespoň od minulého filmu. Nechci tvrdit, že Ali, Nelítostný souboj nebo Insider jsou špatné filmy, jen nemají tak znatelný Mannův styl, jaký v poslední době vyzařuje.
Je docela paradoxem, že spolutvůrce původního seriálu z osmdesátých let, jež byl své doby hlavně odpočinkovou záležitostí, která dala směr módě a životnímu stylu, se nijak nesnaží na seriál navazovat a ani ho ničím připomenout, tedy až na dvě hlavní postavy, k nimž se teprve dostaneme. Pastelové barvy plné prosluněných dní nahradil akcemi v nočních ulicích, které nadopoval správnou dávkou adrenalinu, takže i jen pár záběrů na jedoucí auto snadno trumfne teenagerovskou Tokijskou jízdu. Mann totiž není žádný žabař, což dokazuje každým záběr, ať už jsou v něm zrnitými záběry snímány tvrdé tváře hlavních postav, prostřihy barvitými tanečními sekvencemi nebo řízné dialogy nepostrádající originalitu i vzpouru proti tradičním klišé. Miami Vice má tímto možnost opět se stát kultem zásluhou toho samého muže, kterému nepřichází na pomoc nikdo menší než dvě hvězdy současnosti.
Colin Farell se pro tuto roli musel narodit, jinak si to ani neumím vysvětlit. Možná je to i jeho bulvárem profláknutým životem, ale Sonnyho Crocketta mu divák musí žrát plnými hrstmi. On je z dvojce agentů pracujících v přestrojení ten odvázanější, což dokládá nejen vášnivými scénami s představitelkou Isabelly Li Gong (Gejša), ale i v akčních sekvencích se zbraní v ruce, kde se odhodlává k nebezpečnějším úkonům než Ricco Tubbs, kterého ztvárnil elegán mnoha tváří Jamie Foxx. V prvních momentech máte o něco těžší uvěřit mu sice menšího, ale pořád tvrďáka, ale když bez problémů zpacifikuje svého prvního macha, jenom tím dokazuje svou chameleónskou schopnost herectví, která ho dostane ještě daleko. Ricco na rozdíl od Sonnyho už má svou stálou partnerku, a když ta se (ne svou vinou) dostane do problémů, vztek ve Foxxových očích je skutečnější než vedle vás sedící člověk. Za zmínku stojí i opačná strana barikády u Miami Vice, kterou tvoří hlavně John Ortiz v roli José Yera, z kterého podvod smrdí od prvního setkání, a Luis Tosar (skutečný Španěl) jako Arcángel de Jesús Montoy, jehož vždy soustředěný pohled nikdy nepřipomíná tupost ani hloupost, ale ďábelskou jiskru.
Většinu času je film doprovázen stylovou, moderního hudbou, na které se podílelo několik kapel a která ze snímku činí ještě stylovější záležitost. Přesto nikdy nenabudete pocitu jakéhosi puberťáckého kýče nebo snahy se zavděčit danému publiku. Ze stereotypu vás vytrhne hlavně závěrečná hudba, která je spíše dojemnou orchestrální hudbou, ale rozhodně vás nerozčílí, protože Mann stále dokáže udržet laťku, takže se nejedná o slzopudnou záležitost.
Závěr
Mann tu sice nedisponuje takovou grácií jako minule, ale elegance mu nechybí. A když je říznutá fešnými a drsnými muži v podání Jamieho Foxxe a Colina Farella, není co řešit.
