United 93 (2006)
(Let číslo 93)
Za necelý týden uplyne dlouhých pět let od útoků teroristů na Ameriku prostřednictvím několika unesených letadel. Fakt, že jednoho z nich – let číslo 93 nedoletělo, bylo pro Paula Greengrasse dostatečným námětem k natočení celovečerního filmu, jež o něm pojednává. Povedlo se mu to? Inu, posuďte sami.
Jestli jste až doposud neslyšeli jméno režiséra Paula Greengrasse, tak by jste to měli rychle napravit. Tento jednapadesátiletý Angličan, který se do povědomí široké veřejnosti zapsal až před dvěma lety filmem Bournův mýtus a chystá i jeho třetí díl, má už s politicky realistickými filmy zkušenost. V roce 2002 natočil Krvavou neděli, za kterou obdržel Zlatého medvěda, není se pak čemu divit, že bez váhání přijal nelehkou úlohu natočit film o jedenáctém září.
Tehdy jste možná přišli domů, zapnuli si televizi a jako zbytek světa nevěřícně hleděli na záběry, které běželi snad na všech televizních stanicích. Můžeme o tomto dnu hovořit jako o zlomovém pro vývoj dějin, ale jisté je, že to pro mnoho lidí byl otřesný zážitek, z kterého se nevzpamatují a nejspíš ani nikdy nevzpamatují. Teroristé tehdy světu ukázali, že mají velkou moc, aby otřásli základy stereotypu, který všechny nechával chladnými. A přestože by toto zamyšlení vydalo na samotný film, Greengrass se touto cestou nevydává. Podobně jako tehdy přihlížející a dnes diváci jeho filmu, i on je „pouze“ divákem, které se tímto filmem nesnaží změnit svět a ani k jeho nápravě dopomoci. Let číslo 93 zachycuje pouze nešťastný osud, který byl stejný jak pro všechny cestující, tak i piloty a letušky onoho letu. Let, jež měl štěstí i neštěstí, že byl zpožděn skoro o hodinu. Pasažéři se tak dověděli o provedených útocích na World Trade Center nebo Pentagon, a neboť tušili nebo dokonce věděli, že jim nikdo nepomůže, udělali to, k čemu potřebovali nesmírnou dávku odvahy a odhodlání – pokusili se sami převzít kontrolu nad letadlem než zahynou. Když se na to podíváme s odstupem a známými fakty – museli si vybrat mezi smrtí a smrtí. A není jedno jako druhé.
Paul Greengrass natočil velmi realistický film, jehož až dokumentární ráz podtrhuje několik faktorů. Za prvé je jím kamera, za níž stál Barry Ackroyd, který má za sebou hlavně televizní snímky včetně v Edingurghu oceněného Out of Control. S kamerou pracuje tím způsobem, že člověk neví, kde mu hlava stojí. Roztřesené záběry, které více než méně nabízejí možnost přímo se účastnit událostí 11. září, totiž vypadají, jako by byly pořízeny právě před těmi pěti lety. Stejnou měrou pak napomáhají rychlé střihy, které přeskakují mezi stanovišti a vnitřkem letadla, takže divák, stejně jako pracovníci tehdy, má jen pramalou možnost zorientovat se ve změti informací a desinformací. Dalším výrazným prvkem jsou nevýrazné herecké osobnosti, které právě svými neznámými tvářemi (pravda, některé vám budou povědomé, ale nevzpomenete si, kde jste je viděli) dále podtrhávají autenticitu snímku, činí danou situaci divákovi bližší a zároveň nestrhávají pozornost ani na jednu stranu (máte tak možnost „pochopit“ i teroristy), a přestože by za jiných okolností fungovali jako kompars, zde musí utáhnout celý film a daří se jim to na výbornou. Že na vás snímek zapůsobí ještě hlouběji a nebudete z něj mít dobrý pocit (hlavně kvůli všem výše zmíněným argumentům), Greengrass podtrhuje excelentním závěrem, který vůbec není velkolepý, natožpak megalomanský. Komorní zakončení, jež místo výbuchu nahrazuje suchým a přesto nesmírně tíživým textem.
Závěr:
Tento snímek, jímž Greengrass dokazuje velké filmařské schopnosti, ve vás zanechá hlubokou ránu a ještě dlouho se můžete utápět v depresích. Politicky korektnímu a propracovanému filmu, který se citlivě a zároveň bez emocí vypořádal se stále ožehavým tématem jedenáctého září 2001, ale jedna věc malinko ubírá na kráse – první polovina filmu, kde je sice pěkně znázorněn nic netušící svět s nic netušícími lidmi, kteří nastupují do letadla smrti, ale dramatická niť je až příliš nepatrná.
