Lady in the Water (2006)
(Žena ve vodě)
Na začátku byla jedna pohádka, která se zakládala na jiném příběhu a kterou vymyslel pro své malé děti slavný režisér a scénárista M. Night Shyamalan. Ta pohádka mu vlezla tak na mozek, že s ní studia otravoval tak dlouho, dokud mu Warner Bros. nedali 55 milionů dolarů, aby ji zfilmoval.
Stejně nevinně začíná samotný příběh. Správce obytného komplexu Cleveland Heep se jako osamocená duše, putující mezi jednotlivými ubytovanými, snaží vyrovnat se svou minulostí tím, že na ni nemyslí a nikomu se nesvěřuje. Jednoho večera již po několikáté zahlédne někoho plavat ve zdejším bazénu. Vyzbrojen baterkou v ruce a špetkou kuráže obchází bazén, dokud se nestane ta prazvláštní událost, že narazí na dívku jménem Story, která o sobě tvrdí, že je nymfa – vodní víla. Heep se sice chce této bláznivé návštěvnice zbavit, když si ale ověří její slova na vlastní kůži, nachází v ní dokonce spřátelenou duši, které se rozhodne za každou cenu pomoci. I kdyby si kvůli tomu musel přetrpět povídání od nevrlé postarší dámy.
M. Night Shyamalan, tvůrce již kultovních hororů Šestý smysl, Znamení a Vesnice, se tentokrát nepatrně vzdálil „svému“ žánru a vytvořil mýtickou pohádku zasazenou do současnosti, která ale souznění s hororem neskrývá. Žena ve vodě totiž, stejně jako její starší kolegové, oplývá neomylnou mocí vyděsit celý sál. Shyamalan totiž ví, co na člověka platí, a i když se jeho záměr může zprvu jevit jako pouhá lekačka, bez přemýšlení mu to odpustíte, hlavně kvůli zajímavému námětu a hereckému týmu. Zajímavé u Ženy ve vodě je i fakt, že se tentokrát Shyamalan oprostil od překvapivého závěrečného zvratu, který celý film obrací na ruby a člověka překvapí nebo šokuje. Nic takového. I když se celý jeho základní záměr zbytečně komplikuje neustálou výměnou úloh jednotlivých postav, v níž se snad i sám autor zmateně pohybuje, nesmíme zapomenout, že celý tenhle příběh vznikl na základě pohádky, kterou režisér vyprávěl svým dětem na dobrou noc. Vše tedy spěje k poeticky dobrému konci, jehož napětí je stupňováno až do odletu orla, kdy s ním odlétá i všechen strach, mýty a my se loučíme podobně jako Story s mnoha obyvateli jednoho činžovního domu, kteří nám budou chybět.
Ať už fanoušek nebo odpůrce, musíme Shyamalanovi učinit poklonu nad tím, jakými úžasnými figurkami dokázal svůj svět zabydlet. Žádná nepřebývá a žádná neztrácí smysl. Všechny mají svoje funkční místo v celém filmu. Největší úlohu přiřkl Paulu Giamattimu (Bokovka) jako Clevelandu Heepovi, který je nesmírně sympatickou postavu, k níž prohloubíte svůj vztah nejen díky odhalení jeho krušné minulosti, ale hlavně perfektnímu výkonu daného herce, jehož bojácně odvážný hrdina s problémovou koktavostí dokáže zasáhnout každého. Další trefou do černého byla Bryce Dallas Howardová jako nymfa Story. V jejím podání je Story opravdu vystrašená malá víla, která vůbec nestojí o to být někým důležitým. Dokáže skvěle vytvořit auru ochranitelské potřeby, takže jsou její společné scény s Giamattim nejen vkusné, ale hlavně nepopsatelně chápavé. Dále bych mohl skutečně vyjmenovat všechny obyvatele od neurvalé matky se studující dcerou původem z Asie, přes nesouměrně vyvinutého svalovce, který experimentuje se svým tělem, a bandu lidí, kteří ve svém kuřáckém doupěti probírají jak triviálnosti, tak důležité debaty, až ke dvěma docela podstatným lidem. Prvním je Vick, který potvrzuje, že Shyamalan prochází filmem nejen duší v každé scéně, ale i fyzicky prostřednictvím této postavy. Jako autor důležitého románu si navíc uložil velmi důležitou roli v celém filmu. Tou druhou postavou je kritik Harry Farber, který se teprve u nové komunity zabydluje. On je pak tou figurou, která jako terč slouží k odlehčení atmosféry a pro opatrnou kritiku filmových kritiků, kteří postrádají cit k filmům a svou práci berou pouze jako práci. Mě osobně dotyčný člověk rozhodně neurazil.
Zajímavým prvkem je i vizuální a hudební stránka filmu. Přestože můžete z modře laděného plakátu usuzovat jinak, ve filmu je této barvy opravdu málo. Dominuje mu spíš bledá, se svými zvířecími oky a barvu měnícími vlasy nymfa Story, která je ještě výraznější během nočních scén, kterých je většina, a za deště. Jako vždy (vzpomeňme si třeba na Znamení) jsou výrazným prvkem i do oka bijící digitální triky, které sice působí nevěrohodně, ale ohromit a vystrašit dokáží. A pokud ne ony, tak dozajista hudební složka, které velkou péči věnoval James Newton Howard, který kromě spolupráce na většině Shyamalanových filmů, vytvořil soundtrack i pro Batman začíná nebo King Konga (o starších dílech nemluvě). Jako jeden z těch nejlepších dostál své pověsti, a tak je Žena ve vodě doprovázena jak líbivým motivem, který dokáže neuvěřitelně vystihnout jemnou povahu nymfy Story, tak dokáže vytvořit i strašidelné motivy doprovázené správným načasováním.
Závěr:
Žena ve vodě se Shymalanovým fanouškům asi nebude příliš líbit, nejspíš se nebude líbit ani ostatním. Patřím tak bohužel k té hrstce lidí, které Shymalan svou pro jednou překombinovaně přímočarou hrou desítek postav postavených před mýtus promítnutý do reálií dostal. Nevím, jestli jsem měl navíc štěstí na sál, nebo tak reagují všichni, ale při první děsivé scéně celé kino nadskočilo (někteří pak i odcházeli) a při ztichlém závěru nikdo ani nemukl.
