World Trade Center (2006)
11. září se zapsalo do dějin světa, teď už se podruhé v celovečerním filmu snaží o zapsání do dějin kinematografie. Tentokrát to ale zlatým písmem nebude.
Co psát o ději filmu, který má podobný základ jako Let číslo 93, který jsem před nedávnem recenzoval. Navíc o tématu tak provařeném, jakým 11. září je. O tomto dni byly napsány stohy papírů, prodiskutovány nesčetné hodiny a já se tedy omezím na pouhé nastínění děje. Sledujeme příběh hasičského sboru v New Yorku, který je jedním z těch, kteří se vydávají na pomoc lidem ve věži WTC. Jako mnoho lidí ani oni netuší, co se děje a co se stane. Proto velitel této jednotky John McLoughlin vyráží do budovy spolu se třemi dobrovolníky. Když se budova hroutí, přežívají díky rychlému úsudku Johna McLoughlina ve zbytcích výtahové šachty. Jsou ale necelých deset metrů pod zemí a i to, co zůstalo, se pomalu hroutí, přičemž tomu napomáhá pád druhé věže. Když pak John zůstává pouze s Willem Jimenem, nezbývá jim než šetřit síly a doufat v záchranu.
Oliver Stone je znám svými minimálně šokujícími a kontroverzními filmy, kterými rozděluje společnost na jeho obdivovatele a odpůrce. Není jediný, ale jeho jméno se už dokázalo zapsat do dějin kinematografie. Už Commandante rozhořčil nejednoho návštěvníka kina a Alexander Veliký tento hněv jen přiměřeně zklidnil, ale zdá se, že na stará kolena (všechno nejlepší k šedesátinám, Olivere) nám pan režisér vyměkl. Jinak si nedovedu vysvětlit jeho nejnovější snímek World Trade Center. Je sice těžké kritizovat veřejně události 11. září, ale nemusí se k nim přistupovat s takovým strachem. Podívejme se na Paula Greengrasse a jeho Let číslo 93, který patří k vrcholům letošní filmové nabídky. Vedle něj se World Trade Center utápí v marné snaze dojemně uctít památku zesnulých a vyzdvihnout dva poslední přeživší. Celou událost jsme bohužel nuceni sledovat z bezpečného povzdálí, z něhož nám nevěrohodné utrpení dvou hasičů přijde směšné. Když se pak (nejednou) objeví na plátně Ježíš s flaškou vody, člověk už prostě nemůže dál racionálně o tomto filmu přemýšlet. Moc tomu nepomáhá přehnaný patriotismus a tmavnoucí přechody mezi uvězněnými a jejich rodinami či vzpomínkami, které jsou v celkovém vyznění zřejmě tou nejslabší stavební částicí. Takové scénáristické nedostatky lze totiž omluvit snahou o „realismus“. Co my totiž víme o tom, o čem si tam mohli povídat. Vzhledem k tomu, že přežili a že se celý film zakládá na jejich výpovědích, by to znamenalo, že nedostatečná kvalita filmu je zapříčiněná jejich planými řečmi toho osudného dne. Tento případ by byl přípustný, ale nemá pro mě dostatečné argumenty, a tak si lze domyslet, že (skoro) vše má na triku nezkušená scénáristka Andrea Berloff.
Dějové předěly jsou nejslabší částí proto, že kvůli nim nemáte vždy dost času vcítit se do postavy (o což se přitom Stone celý film snaží) a zároveň vám scény nastiňující jejich život o nich vůbec nic zajímavého a ani podstatného neřeknou. Že oba mají strachující se rodinu je jasné od první minuty. Oliver Stone při tom měl velkou šanci v podobě herců, mezi nimiž jsou i známé tváře na rozdíl od Letu číslo 93. V první řadě je tu Nicolas Cage, prvotřídní herec, který nyní natáčí komiksovou adaptaci Ghost Ridera, ale jinak má za sebou rozmanitou škálu povedených filmů. V tomto filmu se mu ale moc nedaří. Je mu vidět na očích, že se snaží ztvárnit svou postavu opravdu dobře, dát jí životnost a možnost soucítění s ní, a i když mu to jako jedinému v některých scénách vychází, není to výkon hodný obdivu. Do budoucna zajímavým je Michael Pena, který má za sebou role v oscarových filmech Million Dollar Baby a Crash. Pro tentokrát se můžeme spokojit s přehnaně dojemným výkonem, který vám náladu nezkazí, ale je na tom podobně jako Cage. O třídu nižší úlohu mají jejich manželky v podání Marie Bello a Maggie Gyllenhaal, jejichž schématicky přesné postavy, bez viditelnější snahy o propracovanost, prošumí.
Závěr:
I pro mě je těžké kritizovat něco, co se točí okolo teroristických útoků, ale mám-li být týrán neúměrně dlouhou dobu bezduchými rozmluvami, tak mi mé svědomí nedovolí jinak.
