The Children of Men (2006)
(Potomci lidí)
Já sám jsem na tento okamžik čekal celý rok 2006. Na okamžik, kdy si sednu v kinosále, začne film, já do poslední vteřiny ani nemuknu a po jeho skončení cítím zvláštní pocit, jaký mám, když vidím film roku.
Film sice Alfonso Cuarón natočil podle knižní novely autorky detektivek P. D. Jamesové, ale ve výsledku se nemohl více lišit. Přečetl jsem ji, a tak vím, o čem mluvím. Kámen nezůstal na kameni a my si můžeme být jisti jenom jménem hlavního hrdiny. Tím zůstal Theo Faron, který změnil job a z univerzitního profesora se stal byrokrat. Theo žije v roce 2027, v době, kdy v celém světe zavládl zmatek a jediná Anglie jakžtakž přežívá díky tvrdým podmínkám, které byly stanoveny jak cizincům, tak rodilým Angličanům. Naděje a dobrá víra už Thea opustily a na jejich místě se usadila apatie. Jediným světlým bodem v jeho životě je otec Jasper, ke kterému se uchyluje v největších depresích, neboť ho z nich svým optimismem dokáže dostat. Pomalu ubíhající život směřující k neodvratné smrti a zániku lidstva přeruší jednoho obyčejného listopadového dne parta zahalených lidí, kteří Thea unesou. Zjišťuje, že se jednalo o fingovaný únos a on se setkává s bývalou manželkou Julien, se kterou se už léta neviděl a se kterou měl syna. Jako vůdkyně jednoho z odbojů zvaného Ryby ho žádá o pomoc, protože potřebují dostat jednu dívku přes kontroly na pobřežích a poslat ji do organizace Human Project. Ta dívka se totiž může stát záchranou lidského pokolení, je totiž těhotná.
Alfonso Cuarón vždycky byl osobitým tvůrcem a nejspíš jím i navždy bude. Když se mu dostal do rukou třetí díl Harryho Potter, pojal ho podle svého a sklidil nadšené reakce. Nyní měl možnost pracovat se zajímavou sci-fi látkou, ve které dal přednost myšlence a komplexnímu dojmu před akční oddychovkou (věřte, že by se to tak dalo natočit). Jeho sci-fi svět vlastně není ani tak moc sci-fi. Až nepříjemně připomíná současnost doplněnou jen sem tam o nějakou vymoženost, která ale není i v dnešní době výjimečná. Důležité je, že Cuarón nevytvořil pouze příběh, vytvořil živý obraz zamyšlení nad tím, co by se stalo, kdybychom ztratili schopnost reprodukce. Nutí nás zamyslet se nad dosavadní situací (i politickou) a vyvolává v nás strach z budoucnosti, kdy se ze dne na den může stát to samé. Došlo by pak k podobnému chaosu ve světě, zatímco některé státy by se pokoušely udržet relativní klid přísnými bezpečnostními opatřeními. Potomci lidí připomenou V jako Vendeta, která ale byla o boji jednoho muže proti režimu, zde jde o příběh ničím zvláštního muže (kromě toho, že mu lze důvěřovat), který se snaží zachránit lidstvo, když dostane příležitost.
Cuarón oproti V jako Vendeta pracuje s jasnou vizí toho, co chce vytvořit, nelze se pak divit, že film, který vytvořil, na správných místech rozesměje, na jiných místech zamrazí a na těch nejneočekávanějších překvapí a uroníte i slzu. Zejména v první polovině je film prošpikován černým humorem, který svým cynismem podtrhává bezútěšnou atmosféru doby a situace, ve které se společnost ocitla. Film pak velmi jemně až nepoznaně přechází v část druhou, vážnou, která začne dřív než by si člověk po „klidném“ úvodu mohl myslet, a to přerodem úsměvné atmosféry při jízdě v autě v krvavou řež s prvními ztrátami. Tento moment je ve filmu velmi důležitý, protože divák pochopí, že tenhle film bude opravdu myšlen smrtelně vážně a nemůžete si v něm být ničím jisti (opravdu ničím). Cuarón v tomto momentě začíná vyprávět ten pravý a důležitý příběh o proměně jednoho člověka (Thea Farona) a snaze o záchranu společnosti, která si to dle událostí, které jim Cuarón staví jako tvrdé překážky do cesty, ani nezaslouží.
Clive Owen. Tento herec sehrává to nejdůležitější v celém tomto příběhu. On zosobňuje stav společnosti na začátku a to, jak se člověk může změnit, když začne dělat něco, co mu přijde důležité a co pokládá za svůj úděl. Neodvažuji si říct, jestli je to více Cuarónova, nebo Owenova zásluha, ale jeho postava mi přirostla k srdci. Ať už je to pomalu se odhalující se jeho minulostí nebo tím, že Clive vystihne v každé scéně momentální Faronův vnitřní stav a svědomitě jej zahraje, i když by se těm méně všímavým mohlo zdát, že jen dvě minuty civí někam do dáli. Postava Michaela Cainea je zase příkladem něčeho jiného. Jako starý hipík Jasper pěstující doma trávu (s jahodovou příchutí) s po všech stránkách invalidní manželkou je základním humorným prvkem, ale přijatelným pro danou situaci a schopný vás rozplakat smíchem. Nedovedu si v této roli, kvůli které si Michael Caine pořídil dlouhé vlasy, představit nikoho jiného, komu by to s Clive Owenem tak sedělo. Když ale přijde jeho čas, dokáže vyvolat stejně intenzivní (nebo intenzivnější) pocity. Výraznou roli má ve filmu nepříliš známá Claire-Hope Ashitey, které právě její nevalná herecká zkušenost v její roli bezesporu pomohla. Nelze tak brát jako negativum, že černošská přistěhovalecká dívka Kee není otevřená a moc se neprojevuje, když má dost starostí s tím, aby si jí nikdo nevšímal a oni se mohli dostat tam, kam potřebují.
Technická stránka filmu je v tomto případě stejně důležitá jako ta režijní a obsahová. Bezesporu nejvíce Potomkům lidí neuvěřitelně prospívá kamera, za kterou seděl (či stál) Mexičan Emmanuel Lubezki, který naposledy pracoval na vynikajícím Novém světě. Během filmu je používáno nespočet netypických záběrů mezi řadou typických, které spolu s architektonickou stránkou filmu vytváří nevšední filmový zážitek, protože všední věci známé z desítky jiných filmů zde uvidíte v jiném světle. Vrcholem je několikaminutová scéna natočená na jeden záběr, která vytváří unikátní filmový zážitek, protože se po pár vteřinách ocitnete po boku Clive Owena a celé vojenské drama si prožijete na vlastní kůži. Vojenské drama plné úmrtí, strachu a finálního průchodu mezi vojáky, které vám konečně dovolí oddechnout. Trochu jiným způsobem pomáhá filmu vizuální stránka, která jej odlišuje od ostatních apokalyptických vizí budoucnosti. A to tím, že vlastně zobrazuje budoucnost v přítomnosti jen s pár úpravami, a tak se vlastně dostáváme na začátek ke Cuarónovým úmyslům. Vše funguje jako dokonalý celek.
Závěr:
Cuarón vytvořil netypický filmový produkt. Za velké peníze natočil malý film, který svou kvalitou dosahuje gigantických rozměrů. Je vidět, že peníze se nemusí pouze použít na vytvoření ohromujících digitálních triků a jejich předlouhých sekvencí. Mnohem více člověk ocení rukodělnou práci (jsou tam i digitální triky, ale nebudete si je chtít v žádné fázi filmu připustit), která jej vtáhne do příběhu. Příběhu zprvu jednoduchého, ale ve výsledku velmi komplikovaného, zajímavého a dojemného.
