Battle Royale (2000)
Svět už zase jednou není to co býval. Tedy alespoň Japonsko. Společenská krize dospěla do stádia, kdy dospělá část obyvatel už naprosto ztrácí autoritu nad mládeží, na školách nemají studenti problém otevřeně a nahlas nadávat učiteli, nebo jej dokonce pořezat nožem. Proto se vysoce postavené hlavy sešly a schválily zákon BR – Battle Royale. Mýlíte se, pokud tvrdíte, že se vás politika netýká.
Film Battle Royale bych asi nejlépe definoval jako antiutopický slasher, ovšem to žánrově méně zdatné polovině diváků asi zhola nic neřekne. Dejme tomu, že se jedná o sofistikovanou teenagerovskou vyvražďovačku s originálním, leč zcela nesmyslným nápadem (což nicméně nepopírá, že se mi ten nápad moc a moc líbí).
Každým rokem (nebo víckrát do roka?) se náhodně vylosuje jedna třída, která se posléze odebere na trochu netradiční školní výlet. Děti jsou převezeni na ostrov, kde jim jejich třídní profesor sdělí, že „na této hodině se budeme učit zabíjet jeden druhého“. Shlédnou skutečně šílené instruktážní video a na přečtení svého jména reagují přijmutím batohu s výbavou a zbraněmi a následným úprkem co nejhlouběji do lesů ostrova, kde se po zahájení hry začnou navzájem lovit. Protože pokud do tří dní nezůstane pouze jeden z nich, všichni svorně zemřou následkem výbuchu elektrických obojků, které mají upevněny na krku. Skvělá vyhlídka na přežití, ne?
Když máte coby režisér v rukou takový námět a k tomu Takeshiho Kitana jako třídního profesora (jeho profesor Kitano je opravdu magor!), zákonitě vás musí napadnout, že právě psychologie postav, jejich chování a dialogy hrají ve filmu ten nejdůležitější part. V tom mě ale režisér Kinji Fukasaku trochu zklamal, protože dialogy jsou na můj vkus trochu moc patetické a kontrast „velkých teenagerovských problémů s láskou a kamarádstvím“ a brutálního vraždění bez výjimky tu tak skoro zaniká. Oproti tomu třeba titulky, které vždy po smrti nějaké postavy (nebo více postav najednou) oznamují současný počet zbývajících studentů, je vyloženě skvělý nápad, na který určitě v americkém remaku nedojde. S tím se váže i celá řada dalších prvků, které jsou unikátní právě proto, že se jedná o japonský film (podle japonské knižní předlohy). Neříkám, že by na ně nikdo jiný, než Japonci nepřišli, ale málokdo má, lidově řečeno, koule uvést to do praxe.
Zbraně jsou nápadité, příčiny skonu jednotlivých postav pak už méně (i když třeba scéna v majáku nemá chybu a je přesným dokladem toho, jak se ve vypjaté situaci může cokoli radikálně zvrtnout ze vteřiny na vteřinu), několik hlavních (hlavně záporných) postav se utápí v naprostém klišé nemilosrdných cynických záporáků, což údajně není případ knížky (která má prý přes 600 stran a logicky tedy i víc prostoru pro nastínění povah a myšlenkových pochodů jednotlivých studentů). Poměrně slušná práce s kamerou a herecký výkon Takeshiho Kitana jsou pak další významná plus, která z Battle Royale ve finále vytváří něco víc, než jen další průměrnou vyvrařďovačku.
