DOA: Dead or Alive (2006)
(DOA: Na život a na smrt)
Dead or Alive je film, který byl natočen podle stejnojmenné počítačové hry stejného ražení, jako například takový Mortal Combat. V čem je tedy problém? Místo zkušených borců si to na plátně „rozdají“ modelky. V trochu jiném smyslu, než bychom od nich asi chtěli.
Poctivá arénovka tu nebyla už hodně dlouho – minimálně od dob Mortal Kombatu, potažmo Krvavého sportu. Nějaké náznaky se sice občas objeví (např. Utržený ze řetězu), ale čistokrevná žánrová akce je už v dnešní době passé – nikdo nemá koule přiznat, že jeho film si na nic víc nehraje – místo toho tvůrci sází na formálně sofistikovanější, přesto ale mnohdy dementnější koncepty. Právě ona sebeironie a nadsázka byla vždy pro většinu z těchto ultimátních bojovek typická (dokonce je jakž takž místy patrná i v případě již zmiňovaného Krvavého sportu, a to je co říct). A když se adaptace DOA chopil Corey Yuen, každý vzdělaný divák měl nárok na patřičná očekávání.
Jako každá věc (nebo téměř každá), i DOA má svou temnější stránku. Tou je pětice modelek (zpěvaček a občas i hereček – viz. Devon Aoke), které tu mají představovat ty hlavní mlátičky, které jsou předurčeny k tomu nakopat všem prdel. Bohužel s takovým materiálem, který i o ten nejjednodušší úder či kop nezavadil ani ve snu, se práce choreografa, kameramana a režiséra několikanásobně ztíží. Naštěstí je tu i pár (doslova) slušných hochů z Asie, kteří nejsou tak úplně negramotní, kvalitní dráty a právě Corey Yuen, který už za svůj život pobral tolik zkušeností, že si s tímhle tolik hlavu nelámal (koneckonců si ty holky i vybral, že ano).
Děj je naprosto primitivní – de facto tu vůbec není. Krátká představovačka hlavních hrdinek na začátku, každá z nich je „opravdu nápaditým způsobem“ (ale tak to má být) pozvána na turnaj Dead or Alive, konající se na kdovíjakém ostrově , který organizuje pochybný doktor se svým asistentem, počítačovým parťákem, jenž dává dohromady všechny zápasy a stará se o jejich nahrávání. Každá z holek má bokem vlastní důvod, proč se turnaje účastní a samotný organizátor samozřejmě nekalé plány. Pokud ale přejdeme k tomu, kvůli čemu stejně většina z vás recenzi čte, pak odpovídám ano: akce je místy poměrně slušná.
Platí to hlavně o sekvenci, v níž se prolíná plážový volejbal a „nadrátovaná“ sekvence, v níž jeden japonský bojovník proniká do doktorova komplexu, aby odhalil jeho velké tajemství. Co nás ale zajímá, je to, že cestou zmlátí kolem desítky ninjů, kteří jako by vypadli ze špatného amerického béčka. Velký podíl na tom má i mnohdy digitální kamera, která leccos schová, nebo zaonačí či zrychlí tak, že to člověku nakonec přijde ještě celkem „cool“. Jestli tu pak někdo vyniká, tak je to právě Corey Yuen, který se s takovou strukturou jakž takž popral a nedopadlo to jako totální fiasko. Jen škoda toho trapného závěru, který mohl mít sto jiných originálnějších alternativ. Jak se předchozí stopáž nese v odlehčeném duchu, závěr je narychlo spíchnutý a bez jakéhokoli vtípku, kterým by na nás všichni zúčastnění spiklenecky mrkli a my odcházeli z kina se spokojeným výrazem na tváři. Místo toho nastupují lehčí rozpaky.
