Black Dahlia, The (2006)
(The Black Dahlia)
Brian De Palma je mistr žánrového filmu s velkou zálibou v noirových detektivkách. Pokud odhlédneme od nejnovější Black Dahlii a stejně laděných Neúplatných, máme tu sice poněkud modernější, ale přesto dramaticky stejně noirově laděnou Femme Fatale nebo první a nejlepší (záleží samozřejmě na tom, jaký vyznáváte žánr a styl), ještě takřka staromilskou Mission: Impossible. O tom, že nepatří do starého železa, svědčí nejen jeho stále osobitý řežijní (potažmo vypravěčský) um, ale i přehled o tom, kdo umí a kdo si na to jen hraje. Jinak by přeci neprohlédl Humpreyho Bogarta pro nové století, Joshe Hartnetta.
Může to znít velice komicky, já sám bych nad ním před pár lety ohrnul nos, ale tenhle kluk se nezdá. Pro nejrůznější variace na Phila Marlowa a podobné hrdiny má to nejdůležitější – tolik potřebný hlas a úlisný výraz. Vezměte si jen jeho role v Sin City, či poměrně novém Nabít a zabít. Vypadá to, že Josh našel své místo v žánrovém spektru a jen tak jej asi neopustí. Abychom se ale dostali k filmu – Black Dahlia je přeci jen o něco sofistikovanější, než divácky vděční Neúplatní. Moc se v ní nestřílí, ale je temnější. Má mnoho vrstev a pokud někdy spatří světlo světa původní tříhodinový sestřih, pak se odvažuji tvrdit, že to bude záležitost z hlediska analýzy vskutku mimořádná. De Palma totiž hodně sází na jednotlivé charaktery a libuje si ve vytváření spletitých vztahů mezi nimi (viz. dlouhé dialogy jednotlivých hrdinů), což ve výsledku divákovi předkládá rozsáhlou pavučinu, u které se nestačí jen dívat, aby ji rozmotal.
Celá zápletka se točí okolo brutálně zavražděné a znetvořené dívky (nemohl jsem si nevzpomenout na Jacka Rozparovače), která nakonec jediná je tou, kterou se zdála být - začínající herečkou, sprostě zneužitou pro osobní cíle ostatních. A de facto jedinou jakž takž nevinnou (teď mám na mysli morálně) v kontrastu s navenek pouze záhadnými, uvnitř ale naprosto pokřivenými charaktery. Josh Hartnett tu ztvárňuje policistu Buckyho, citlivého neprvoplánového hrdinu, jehož skvělé bojové dovednosti navíc oddůvodňuje kariéra v profesionálním boxu. Jeho kolega, rovněž policista a boxer Lee Blanchard (Aaron Eckhart), je taky správný chlapík, ovšem postupně jej začíná celý případ zavražděné Dahlii až podezřele (na policistu) pohlcovat a podle dobrého zvyku správných detektivek i zde se ukazuje, že přeci jen něco tají. Objevuje se tu i motiv milostného trojúhelníku, který kromě obou parťáků doplňuje navenek prostá a půvabná, ovšem neméně tajemná Kay Lake (Scarett Johansson) a mimoto i postava hrdinovy femme fatale, Madeleine Linscott (Hilary Swank).
Z hlediska velkého fandy noirových filmů je pro mě dalším významným plusem přítomnost voiceoveru (správně chraplavého) a vůbec všech žánrových prvků – které se ovšem nikterak nepodbízí a nevnucují (jako v případě „poct“ na dané téma), nýbrž jsou hladce umístěny do celé scény a působí jako její samozřejmá součást. Platí to i o správně ospalé náladě, kterou utváří především hudba a kamera.
Nejspíš budete mít po konci filmu v hlavě pěkný nepořádek – tradičně za to může „poslední zvratová půlhodinka“, což je můj osobní termín přesně pro tento žánr. To ovšem jen podněcuje k opakovanému zhlédnutí, které bude dost možná ještě zábavnější, protože už nebudete tolik tápat, a místo toho se jen pohodlně usadíte do křesla s přesným povědomím o tom, co můžete čekat.
