Jedné noci v jednom městě (2007)
Doufám, že se z toho stane zvyk – ze začátku roku vždy jeden český, animovaný, loutkový film. Loni se jednalo o Fimfárum 2, letos přichází příběhy Jedné noci v jednom městě. V obou případech se jedná o velice příjemnou záležitost.
Film Jedné noci v jednom městě se skládá se tří celků, které se pak skládají z dílčích segmentů. První celek je pojmenován Ulity a autor se v něm zaměřuje na krátké nahlédnutí do bytů obyvatel jednoho žižkovského paneláku. A zjistíme, že ne vždy sousedé sedí v pohodlí křesla s ovládačem v ruce a dívají se na televizi. Kdepak, často dělají věci, o kterých by svým sousedům neřekli, protože se za ně stydí. Jejich záliby totiž jsou divné, ale to netuší, že i jejich sousedé skrývají za dveřmi svých bytů nečekaná tajemství. V druhé části nazvané Větvička a Ploutvička, která je nejkompaktnější, sledujeme jeden rok přátelství pana Větvičky, vzrostlé jabloně, a pana Ploutvičky, kapříka se zálibou v hrách. V závěrečném cyklu, podle něhož se jmenuje celý film, se nejprve seznámíme s harmonikářem v Uchu, který nemá hudební sluch, pak zavítáme do baru v Zastavený čas, kde se historie zachycená na malbě promítá do reálu, a v závěrečném Džinu mají dva ožralové to štěstí, že v jedné z lahví najdou džina podobného malému tornádku, který jim vyplní jakýkoliv jejich opilecký špás.
Na Jedné noci v jednom městě se mi líbí fakt, že si autor Jan Balej vytváří svůj vlastní styl. Proto nečekejte film podobný tvorbě Tima Burtona. Lze sice předpokládat, že většina obyvatel získala podobu právě nenásilnou inspirací z loutkových filmů jako je Mrtvá nevěsta, ale stylem a atmosférou se liší. Mrtvá nevěsta a potažmo i Ukradené Vánoce jsou láskyplným a lyrickým příběhem, v nichž dochází ať už k nalezení skutečných citů nebo oduševnělé zpovědi nitra hlavního hrdiny. Jan Balej využívá svého potomka k lehce bizarní výpovědi o lidské společnosti v Ulitě, metaforickému přepisu života stromu/ryby a člověka v povídce Větvička a Ploutvička a mírně hororovým příběhům v Jedné noci v jednom městě. Žádná z těchto částí se nepodobá žádné soudobé tvorbě na světě. Dokáže nám však připomenout, že Česká republika (a Československo) byla v tomto (a nejenom) druhu animace špičkou ve světě. Atmosféra Jedné noci v jednom městě vás přenese do dob, kdy v Československu vznikala animovaná díla s myšlenkou. Více než mainstreamové dílo vytvořil tedy Balej artovou záležitost, která se uměleckých okruhů dotýká v nejednu chvíli. Děj nechává plynut volně, postavičky (i když neživé a po výtvarné stránce neexistující) se chovají přirozeně, nenuceně, jakoby bez přítomnosti kamer – tímto procesem vdechuje svým postavičkám dávku života, s níž už žádné další herecké průpravy nepotřebují. Přínosem jsou i dva aspekty, které Balej nechal, aby v budoucnu tento soubor povídek charakterizovaly. Žádnou z povídek neukončuje. Povídky zachycují část života, nad kterým nevznáší ortel, a nechávají na divákovi, aby ohodnotil, na kolik s postavičkami sympatizuje. A tento život pokračuje i po potemnění obrazovky, stejně jako ten skutečný. Přenechání hodnocení na divákovi umožňuje ještě tím, že postavy nemluví verbálně (občas něco zabrblají, ale nejedná se o plnohodnotnou řeč). To, co chtějí vyjádřit, musíte pochytit z neverbálního druhu komunikace – pohybů těla apod. A v tomhle ohledu excelují přirozeností. Škraloupem na dokonalé tváři budiž na první pohled plytký scénář, jehož nedostatky zviditelňuje jednotlivá i celková krátkost.
Povídky film Jedné noci v jednom městě popravdě nejsou ani tak hororové nebo černohumorné svou atmosférou a dějem (který je spíše úvahový, dramatický), ale určitě svou výtvarnou stránkou, která kombinuje zkreslenou, zašpiněnou verzi Žižkova a jedinečné postavičky obyvatel, které se vyznačují především deformacemi hlavy a hororovým prvkem - bledou barvou kůže a temnými kruhy pod očima. I přes svou viditelnou ošklivost si některé z nich oblíbíte právě kvůli jejich bizarnosti. Pikantností pak je plechová kočka nebo čtyřnohá rakev.
Závěr:
Dočkáme se letos nějakého lepšího, osobitějšího a originálnějšího českého filmu? Dost o tom pochybuji, proto si nenechte žižkovské povídky ujít, i když se vám mohou zdát zbytečně krátké.
