Hannibal Rising (2007)
(Hanibal - Zrození)
Je až s podivem, kolik se dá na jedné, dnes už nikterak originální premise založit filmů. V pořadí již pátý film (bereme-li v úvahu i původní zpracování Červeného draka) o Hannibalu Lecterovi, způsobném intelektuálovi a gentlemanovi se skromnou zálibou v degustaci lidského masa nyní míří i do našich kin. Tentokrát se ovšem tvůrci rozhodli zaměřit na jeho dětství a původ jeho zvrácenosti. Tipli byste si ale, že v tom hrála roli jeho sestra?
Už je to tak. Hannibalovo trauma se táhne již od konce druhé světové války, kdy při nepokojích v Litvě po ztrátě svých rodičů a rodinného sídla, ze kterého museli utéct, se stane spolu se svou mladší sestrou Mischou rukojmím litevských a ruských kolaborantů, kteří v největší nouzi jeho milovaného sourozence snědí. O něco později jej osud zavane až do Francie, kde se setká se svou vzdálenou příbuznou, Lady Murasaki (Gong Li), která jej zasvětí nejen do zásad dobré společnosti, v níž se jeho rodiče i příbuzní běžně pohybovali, ale také do tradic svých vlastních předků a Hannibal se dozví i něco o samurajské cti a (především) svérázných rituálech, které se posléze ještě svérázněji naučí aplikovat na své okolí. Vpřed jej žene touha po pomstě za Mischu, jejíž utrpení jej často provází (nejen) ve snech a rozhodne se těch několik válečných zločinců vypátrat a splnit to, co své mrtvé sestře slíbil... že se z něj přitom stane gurmán, je v podstatě částečně chyba i francouzských kuchařů (skvělý nápad).
Musím říci, že Gaspard Ulliel, který v nejnovějším pokračování ztvárnil mladého Lectera, je vskutku důstojným nástupcem Anthonyho Hopkinse. Nejen, že okoukal jeho mimiku, charismatické a přitom zlověstné pohledy, divoký výraz při sofistikovaném zabíjení, ale zvládá i dikci, s jakou Hopkins prezentoval své chladné dedukce a postřehy a přejal i pro Hannibala typický zdvořilostní přístup k detektivům, kteří "na jeho případě" dělají. Daří se mu budit respekt i napětí ve scénách, kdy je s někým sám v místnosti a celé publikum je v očekávání dalšího nehezkého mordu a co je hlavní - opět mu tak nějak svým způsobem i fandíte - a zde po celou dobu, jelikož ti, na které má spadeno, si to skutečně zaslouží.
Ovšem to hlavní, co jsem si (v dobrém kontextu) z filmu odnesl, je jeho samotné vizuální pojetí a poetika. Ano, POETIKA - režisér Peter Webber jde dokonce až tak daleko, že výsledek jeho práce by se dal trefně označit jako filmové "Květy zla" - krásně a barevně pojaté a přitom s tak drsným až nechutným námětem a obsahem. K perfektnímu barevnému tónování a obstojné výpravě se připojuje i tklivá hudba Shigeru Umebayashiho, která připomíná jeho dřívější práci na Klanu létajících dýk. Mám za to, že Peter Webber byl šťastnou volbou, vzít to do ruky někdo jiný (z možných kandidátů), vznikne z toho průměrný thriller a zcela zbytečný sequel (potažmo prequel). Pokud by takhle vypadal jakýkoli mainstreamový film bez nějakých vyšších ambicí, nestěžoval bych si. Ale to nic nemění na tom, že další pokračování jednoho možná trochu přeceňovaného filmu už opravdu není třeba.
