Babel (2006)
Situace, které se vám klidně přihodí, situace, které jsou úplně běžné jsou zároveň situacemi, které jste nikdy nezažili. To proto že máte nejspíš to štěstí a žijete ve vyspělém, demokratickém státu. Ale…to je i Japonsko, že.
Iňarritu si svými předešlými filmy Amores Perros a 21 gramů získal početnou základnu fanoušků, kteří s napětím očekávali jeho další počin. Opět se čekalo velké, mistrovské dílo. Tentokrát však Iňarritu lehce zaškobrtl, protože přes jakékoliv výtky, které jsem měl k 21 gramům, se v Babelu vyskytuje několik nepříjemných pochybení.
V tomto případě vytváří rodilý Mexičan čtyři dějové linie, které se při bližším ohledání smršťují na tři. Nechal bych na chvíli stranou příběh japonské, hluchoněmé dívky, a podíval se na zbytek, který tvoří mnohem kompaktnější strukturu. Iňarritu zde využil zákon akce reakce, proto když se s dětinskou nevinností baví děti marockého pastýře zkouškou funkčnosti zbraně, je jasné, že malér není daleko. Jednomu z nich se podaří střelit do autobusu, kde v tu chvíli sedí manželský pár v krizi. Jeden z nich (jmenovitě Susan v podání Cate Blanchett) je postřelen a oba jsou nuceni v důsledku několikera důvodů zůstat v Maroku déle. Tento pár nechal doma své dvě děti s dlouholetou a věrnou chůvou, která ale nutně potřebuje odjet na svatbu svého syna, ale protože nemá, kdo by děti pohlídal, bere je s sebou přes mexické hranice. Zpátky se vrací pozdě v noci s problémovým synovcem. Dle mého názoru hodně mimo a z pohledu celkové pointy hodně vykonstruovaně se odehrává příběh hluchoněmé japonské dívky, která trpí psychickými problémy plynoucími z její neukojené sexuality. Sám o sobě je tento fragment nejen zajímavý, ale podobně jako ostatní i brilantně natočený, ale jakmile se začne dávat do souvislostí s událostmi ve zbylých rovinách příběhu, je zle.
Odhlédneme-li od této „jedinečnosti“ a zhodnotíme Iňarritův přístup obecně, lze možná největší pochybení připisovat jeho dlouholetému kolegovi, scénáristovi Guillermu Arriagovi. Ve srovnání s 21 gramy působí Babel v některých momentech jednoduše, až plytce a v celkovém důsledku nemá veškeré dění takový náboj (nepočítám-li závěr linie mexické chůvy). Film nabízí hodně úsměvných pasážích, scén s možností oddychu a zároveň ty nejsrdceryvnější scény (především Pitt a Blanchettová) vyzní do ztracena. Přes veškerou snahu není Pittovo charisma tak velké, přestože s ním Iňarritu udělal podobnou věc, jako Cuarón s Clivem Owenem v Potomcích lidí. Udělal z něj trosku. Ale ani přesvědčivý make-up a intervence režiséra a samotného herce nevytvoří něco úžasného z ničeho. Přesto každý z herců interpretuje svou postavu s nasazením. Stejně jako celý film, i oni sami jsou přirození a v mnohých momentech dokáží i překvapit. Přesto mi jejich výkony nepřišly tak osobité, jako se to povedlo Naomi Watts, Beniciu Del Torovi či Seanu Pennovi v 21 gramech. Nyní se může zdát, že jsem proti Babel vysazený a že jej hodnotím jako špatný film. Opak je pravdou. Babel neustále konfrontuji s Iňarritovými staršími díly, především 21 gramy, ve kterých vidím genialitu. Pokud bych posuzoval Babel samostatně (a měl bych), tak by na tom byl bez zbytečných předsudků a očekávání o hodně lépe, protože se stále jedná o nadstandardní snímek, který exceluje na všech rovinách. Iňarritu představuje svůj svět s pomalou, příjemně rozvleklou expozicí, v níž jsou nám předvedeny všechny postavy a zápletky ve světle svých vlastních problémů, které se ukáží jako malicherné s příchodem nejdůležitějšího zvratového momentu filmu, který zároveň funguje jako katalyzátor urovnání neshod. Zároveň zde opětovně využívá svůj zavedený postup míchání jednotlivých rovin příběhu, akorát s tím rozdílem, že nyní se nejedná o zběsilé skákání z jedné časové roviny do druhé, ale „pouze“ přeskoky mezi příběhovými liniemi (obzvláště ke konci dobře načasované). Je to výhodou i nevýhodou, záleží na tom, jak moc jste se u 21 gramů ztráceli. Bát se ale nemusíte o sugestivnost scén, protože díky zachování stejného kameramana se prostřednictvím dlouhých a detailních záběrů na jednotlivé charaktery mimoděk ocitáme vedle nich. Některé však svou sugescí překročily práh slušnosti, protože taková scéna z diskotéky může pekelně zavařit epileptikům.
Iňarritu několikrát osvětloval, proč si pro název filmu vybral zrovna Babel, v překladu Babylon. Že tím chtěl vyjádřit problémy jazykové komunikace. Pokud bych nepočítal japonskou část (opět!) vidím v Babelu spíše snahu o zobrazení rasových sporů a předpojatých názorů, které znesnadňují i tak „banální“ záležitosti, jakou by za normálních okolností byl převoz zraněného. Navíc je do filmu šikovně implantováno současné téma terorismu, které se také čím dál víc stává nebezpečnou zbraní médií.
Závěr: Babel není oscarový film. Není z té sorty, která dostává ocenění za nejlepší film. Na rozdíl od nich je totiž mnohem lepší. Iňarritu, přestože točí za americké peníze, zůstává při zemi s „nezávislým“ cítěním filmu. A díky tomu, že se i na potřetí dokázal obklopit výjimečnými lidmi, se Babel stává mrazivě dojemným a lehce vtipným filmem.
