Sunshine (2007)
Danny Boyle dělá své vlasti čest - je jedním ze základních pilířů současného britského filmu a i když má de facto našlápnuto do Hollywoodu, nezapomíná zůstávat stále sám sebou a zároveň dokazovat, že nejenom Amerika může nabídnout kvalitně provedenou mainstreamovou akční podívanou - do jisté míry ovšem u jeho posledního filmu záleží na tom, jak se stavíte k nejednoznačně přijatým 28 Dnům poté.
Zmlsán Fontánou, čekal jsem podle prvních ohlasů od Sunshine podobný zážitek s absolutním emocionálním přesahem, abstraktním koncem a mocným filosofickým nábojem uvnitř, což ještě umocnil trailer, věnující se velkolepým přeletům kolem žhnoucího slunce a lodi Icaros 2, která k němu směřuje. Posádka čítá osm členů, přičemž nejdůležitějším členem výpravy je Robert Capa (Cillian Murphy), vědec, který jako jediný rozumí bombě, jež je nyní poslední nadějí lidstva - pomocí ní totiž mají astronauti znovu zažehnout vyhasínající slunce a zachránit tak veškerý život na Zemi. Nikdo si není jistý, jestli se mise vydaří. Začínají se obávat i o svůj návrat domů...
Ne, že by filmů z prostředí vesmírné lodi, putující z bodu A do bodu B s potížemi X v bodě C (díky čemuž je posádka nucena letět k bodu D), bylo málo. Vlastně, průměrně se objeví tak jeden ročně. Problém je v tom, že většinou direct-to-video, v lepším případě se pak jedná o stou a první variaci na Armageddon, v tom horším se posádka kromě vlastní mise zaobírá ještě Draculou, "náhodně" se ocitnuvším na palubě lodi. Snímek Dannyho Boylea je něco mezi Soderberghovou verzí Solaris, Armageddonem a ponorkovými filmy - na jedné straně stojí scény, ve kterých jsme svědky postupného psychologického rozkladu posádky, jsme konfrontováni s jejich problémy a vychutnáváme si spolu s nimi ten mystický pocit "být ve vesmíru" a vzápětí se film snaží navodit podobné pocity, jako jsme pociťovali při sledování Apolla 13 - aneb když se něco porouchá, žaludek v krku mají všichni. Nehodlám prozrazovat cokoli, co by mohlo divákův zážitek z filmu nějak ovlivnit, jen bych se rád pozastavil nad tím, proč má Boyle opět tendence udělat z poslední půlhodinky téměř slasher, vyvraždovačku, která je v tomto případě snímek schopna degradovat o celé řády. Hlavní problém tak de facto tkví i v tom, že zatímco se první hodina snaží působit víceméně realisticky a zprostředkovat nám pravděpodobnou verzi toho, jak by taková výprava asi vypadala, ve druhé části se několikrát stanou věci, popírající vlastní logiku, kterou ta první vytvořila.
Silnou a přesvědčivou stránkou filmu je ovšem vizuální zpracování. Vlastně nejen vizuální, celkový soulad zvuku a obrazu, nenásilných střihů a delších sekvencí, které nám umožňují si řádně vychutnat až přirozeně vypadající trikové záběry a oblety vesmírné lodi - to je prakticky ten hlavní důvod, proč film vidět v kině a ne čekat na jeho uvedení na DVD. Na velkém plátně s dobrým zvukem (tzn. v multiplexu) má sledování filmu prakticky největší smysl. Jedná se o méně náročnou podívanou, v níž sice převládá pár slabších míst, nicméně herci i režisér dělají, co můžou, aby jste si jich hned tak nevšimli a film rozhodně nenudí. I když se nemůžu neubránit poměrně rozšířené asociaci Horizontu události, musím před Boylem stejně nakonec smeknout. Už jen proto, jak dokáže vyždímat solidní podívanou i z relativně průměrného scénáře.
P.S.: Rose Byrne je rozhodně nejpůvabnějším členem posádky.
