Slyšeli jste? Prý je tu nejlepší český film právě uplynulého roku. No to zase prrr. Je ale pravda, že kdyby se na Moviescreenu rozdávaly hvězdičky, tak by tenhle snímek zářil jako noční obloha.
Terezka bydlí s maminkou a tatínkem, ve školce se nejvíc kamarádí se Šimonem a ze všech pohádkových postav má nejraději holčičku v červeném, která neposlechla maminku a bavila se s vlkem. Nechává si o ní každý večer číst a pak se jí o ní v noci zdá. Terezka is a fan of Červená Karkulka, objevilo by se na Fejsbuku, kdyby Terezka měla svůj profil. Tenhle příběh, který se Terezce, jak sama zdůrazňuje, opravdu stal, je s trochou dobré vůle taková moderní pohádka o Červené Karkulce.
Je v něm nenažraný vlk, sežraná babička i statečný myslivec. Jenom tentokrát vlk nosí smoking, hraje na violoncello a snaží se odloudit Karkulčinu maminku, babička nebydlí v chaloupce, ale má moderní byt (i když vlkem se zase nechala úplně pohltit) a statečnému myslivci tentokrát musí pomoct souhra okolností. Občas je to stejně děsivý biják jako ta Karkulka a navíc docela originální.
Prolíná se tu Terezčin skutečný příběh s jejími sny o Karkulce. Tenhle nápad dostala autorka filmu Maria Procházková. Třiatřicetiletá režisérka vystudovala původně kreslený film, její první tři krátké filmy byly animované. Potom se vyřádila na švankmajerovsky laděném experimentálním filmu Žralok v hlavě s Oldřichem Kaiserem, ale její skutečný úspěch přišel právě teď po lesní pěšině spolu s holčičkou v červeném čepci.
Kdopak by se vlka bál totiž disponuje dobře napsaným scénářem a výbornými herci, mezi kterými kralují ti dětští. Obsahuje mnoho nápadů a přes svou jednoduchost a předvídatelnost, které ve filmu pro děti zase tolik neruší, z vás vytáhne obrovskou dávku emocí. Tedy pokud svolíte k tomu dívat se na svět očima holčičky, která chodí do školky, po obědě spává a bojí se tmy.
Dialogy jsou přirozené, herci ze sebe nemusí dělat trapné panáky jako ve většině nových českých filmů pro děti.(Jak se krotí krokodýli například.) Často jsou vtipné taky díky podání skvělých malých herců- Dorotky Dědkové – Terezky („Mně je toho vlka někdy líto, vždyť on má hlad, je to přece jenom dravá šelma..“) a Matouše Kratiny – Šimona („Byli to mimozemšťani převlečení za lidi, vypadali stejně, ale chovali se jinak, chápeš?“). I tenhle film Procházková ozdobila animovanými prvky. (Terezka schovává pod polštářem vidličku, vidlička se objeví načrtnutá na polštáři, tatínek chybí na maminčině koncertu, tak sedí na židli alespoň namalovaný)
Kdopak by se vlka bál je napěchovaný i dalšími vtipnými nápady. V Šimonově vyprávění o tom, jak se tajně díval na film o mimozemšťanech, se najednou objeví poslouchající Terezka í po jeho boku. Legrační je vlk na lesní mýtině v babiččině čepci, povědomé je většině dětem lámání si hlavy, zda jsou jejich rodiče praví anebo si je jen adoptovali, ze kterého Terezčina maminka, procházející těžkým obdobím, někdy ztrácí nervy.
Nikomu asi oči překvapením z důlků nevypadly, když Lidové noviny vyhlásili tento snímek za nejlepší český film roku 2008. Za jasného favorita jej ale přece jen nelze považovat. I když další rok s osudovou osmičkou na konci opět nepřinesl žádnou přehršel dobrých českých filmů, ve hře jsou výborní Zelenkovi Karamazovi nebo stejně kvalitní Venkovský učitel Bohdana Slámy. Oba filmy získali několik mezinárodních ocenění, Karamazovi vyhráli zvláštní cenu karlovarského festivalu. Na některé lví sošky si pravděpodobně brousí zuby i Děti noci nebo Jakubiskova Bathory. Tvrzení Lidových novin je však sympatické.
Dobře informovaný divák však musí mít na paměti, že Kdopak by se vlka bál je žánrově specifické a ačkoliv produkce tvrdí, že je pro děti i pro dospělé, pravda je, že je spíš pro děti a dospělé, kteří mají malé děti. Stejně ale platí, že je tenhle snímek mimořádně povedený a Maria Procházková může podobně jako Terezka po probuzení zavolat: Tentokrát to dopadlo dobře!
Závěr: Konečně zase jednou originální a vtipný dětský film made in Czech Republic.
Autor: Táňa Zabloudilová
