Ricky (2009)
Každá matka si myslí, že její dítě je výjimečné. Ricky takový skutečně je.
Od francouzských režisérů odjakživa příliš neočekávám. Jejich filmy bývají plné prázdného tlachání o existenciálních otázkách. Dobrým příkladem, který mi na rok bohatě stačil, byla loni Paříž Cédrica Klapische. Nyní jsem se nechal zlákat Franςoisem Ozonem, abych uzřel jeho žánrovou koláž. Přestože to v rámci jeho filmografie a navzdory jeho národní příslušnosti není nic neobvyklého, tentokrát si troufám říct, že zašel ještě o kousek dál, a to když do ryze sociálního dramatu zapojil fantasy motiv a nechal zapracovat tým digitálních řemeslníků.
Každopádně je těžké hovořit o filmu, aniž bych prozradil, v čem výjimečnost dítěte spočívá. Zároveň je onen zvláštní prvek hlavním důvodem, proč by měl film náš zájem vzbudit. Jinak by totiž nepracoval s ničím, co by bylo příběhově natolik nosné, aby ozřejmovalo svou vlastní existenci. Nechte mě vás ale ještě chvíli napínat. Nejprve se seznamujeme se situací Katie pracující v chemické továrně, vychovávající dceru a sbližující se s Pacem. Je to tak obyčejný život, jaký si jen dovede představit.
Vcelku jednoduchou a přímočarou pověst o zázračném dítěti uvozuje retrospektivní scénou, v níž matka titulního dítěte žádá na odboru sociální péče o pomoc a o možnost odložit dítě na nějaký čas do ústavní péče. Chápal bych to jako vějičku myšlenkového směřování film a skutečně se v podobném, stoprocentně realistickém duchu nese celý začátek, dokud chlapečkovi nevyraší ze zad křidýlka (a je to venku). V tu ránu se nálada celého filmu změní podobným způsobem, jakým se mění psychické rozpoložení matky, když pozoruje první kroky svého dítěte, první zoubky, první slovo, první smích, dokud nepřijde dítě ze školy s poznámkou a ony zjistí, jaký harant z něj vyrostl. Každopádně se vytrácí jakýkoliv hlubší zájem o cokoliv jiného než trampoty létajícího mimča.
Otázkou pak je, jestli vlastně hlavním postavou není zamýšleno ono dítě, ale matka, skrze kterou ony události prožíváme, od seznámení s přítelem, přes narození dítěte po tzv. nadšení z kuřátka, během nějž žena přestává svět vidět jako šedivé a stereotypní místo bez nároku na radost, ale užívá si chvíle prvního bezpečného letu svého potomka. Těžko však něco takového pochopím, když jsem nikdy matkou nebyl a asi ani nebudu.
Závěr
Ricky měl potenciál stát se originální sociální sondou, ale na půl cesty se zastavil a raději zkoumal nitro matky. Jako by Ozon nevěděl, že tam nic logického nenajde.
