Když prvorepubliková nálada ochraňuje před nacisty.
Dobové filmy z časů druhé světové války, holocaustu, utiskování slovanských národů jsou nepsanými oscarovými jistotami. Není proto divu, že čeští akademici vyvolili Protektora, film z období protektorátu, aby hájil naše zájmy v klání o nejlepší cizojazyčný film. Nakolik se takový kalkul vyplatí, a my postoupíme mezi pětici nominovaných, těžko předvídat. Příliš šancí bych ale filmu nedával a každý znalec Polanského Pianisty mi musí dát při sledování Protektoru za pravdu.
Píše se rok 1938 a moc nacistického Německa pomalu a jistě vzrůstá. Obyvatelé českých zemí to pociťují o to víc, že mají za sebou geografické okleštění. V některých profesích jako třeba u rozhlasových hlasatelů a novinářů se nastalá situace projevuje i v omezení jejich tvůrčí svobody. Cenzura je nemilosrdná a propaganda všudypřítomná. Rok od roku je situace horší, za malé vyvrcholení je možné považovat atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha. Jeden malý český človíček, Emil Vrbata, bývalý sportovec, zodpovědný manžel a reportér nejprve přihlíží hloupé vzpouře svého kolegy, která je novou mocí potrestána, ale sám se brzy dostává pod sílící tlak, čím víc důvěry jako nový a oblíbený rozhlasový hlasatel od nacistického vedení získává a čím víc se snaží ochránit před okupantskou mocí a transportem svoji milovanou manželku, herečkou zakázaného filmu, neboť je Židovka. České země mají svého říšského protektora, ona má vlastního.
Film uvozuje citát nacistického vůdce Adolfa Hitlera, kterým se ve své době snažil postihnout mentalitu obyvatel Československa. Tvrdí, že Čech je cyklistou, který se nahoře hrbí a dole šlape. Na pozadí titulků se roztáčejí pomyslná kolesa dějiny, která se přemění v pouhá kola bicyklů. O plném významu citátu lze debatovat v rámci rozličných výkladů, postrádá to však smysl, když si uvědomíme, že postavy filmu jsou typické postavy českého filmu z válečného prostředí a že zmiňovaný citát nepřináší obsahově nic nového, pouze obrazně vytváří překlenovací můstek k vysloveně groteskní scéně Vrbatova jízdního úprku na bicyklu Heydrichova atentátníka. Paradoxní ovšem je, že nic, co se děje, není zábavné ani pohodové, ale režisér Marek Najbrt takovou atmosféru vytváří. Jako by první republika neskončila. Jako by šťastné časy míru nezahynuly.
Část viny na tom nese kupříkladu i ústřední píseň Když zavřu oči. Je natolik dobově věrná, jako by vypadla z filmu natočeného ve třicátých letech. V Protektorovi zní často jako hudba ve scéně přítomná. Její uklidňující a líbezná melodie by mohla sloužit pro vytvoření kontrastního aranžmá, díky kterému by ve scéně podtrhovala děsivost děje – např. když dochází k zatčení, ale ona tak nefunguje. Celý film se tak veze na vlně klidné a pohodové atmosféry, ve které se nic v jádru vážného neděje a postavy jednají s určitou laxností či navzdory zdravému rozumu (resp. pudu sebezáchovy). Tady svou část chyby nese i scénář. Emil ochraňuje, i když o to manželka ani nestojí. Oba se tak odcizují a hledají štěstí u jiných.
Polemizovat lze i o hereckých výkonech. Vyhýbají se patosu a teatrálnosti, na druhou stranu se vyznačují chladným a bezkrevným provedením, ve kterém vyčnívá pouze Sandra Nováková, jejíž naivní přednes je tím nejhorším, čím mohlo být Emilovo záletnictví potrestáno. Marku Danielovi nelze vyčítat, že by hrál špatně, on si nikdy nepotrpěl na snadno čitelné a charakterizovatelné postavy, ale od Jany Plodkové bych někdy čekal víc, než ublížené pohledy střídané s pózou femme fatale, když se vtěluje do svého filmového alter ega.
Závěr
Protektor si na Oscara nesáhne. Na to bych si vsadil.
