Film socialisme (2010)
(Socialismus – nefilm o všem a ničem)
Poslední režijní počin uvedla francouzská legenda Jean-Luc Godard před šesti lety. Na další desetiletí mají filmoví intelektuálové, politologové i světoví zbožíznalci dost práce, aby plně rozšifrovali nový Socialismus.
Jedno zhlédnutí totiž není dost a zároveň stačí až až. Z jeho vidění nelze vyvodit nic, ale ani touha něco vyvozovat není. Shrnul bych to jako LAMA, OSEL a NACISTA. Neptejte se proč.
Výletní lodí se veze skupinka pasažérů. Rodinku s dvěma dětmi navštěvují žurnalisté. Všechno splachují mořské vlny a lidé přicházejí, aby pronesli vážnou myšlenku.
Pocit, že sleduji variaci na Plešatou zpěvačku Eugena Ionesca, byl trvalý, intenzivní, nepolevující a dost mrzutý, protože o absurdní drama se nejedná. Godard nejspíš nechtěl hovořit o problémech mezilidské komunikace, ale podělit se o závažné myšlenky. To by ale nesměl být takový egoista a experimentátor, aby 99 % populace bylo vyšachováno z možnosti porozumět jeho slovům. Nakonec se z toho stává čekání na Godota, který by přinesl nějaké vysvětlení nějakou vnitřní koherenci, ale je to marné.
Opakuji: LAMA, OSEL a NACISTA. Vždyť jsme jedna rodina.
Po deseti minutách jsem byl zmaten, co to Godard rozehrává a jakým způsobem promlouvá k divákovi. Po půl hodině jsem se dostal do stavu, v němž jsem doteď a v němž se rozhoduji, jestli snímek vyzdvihnout za odvahu, netuctovost, osobitost a zvláštní složitost, v níž lze nalézt mnohé významy, nebo jej zavrhnout jako egocentrický, samolibý pokus starého muže, který kálí na diváka a skrze svou zmatenost je prázdným dílem předstírajícím chytrost a který hlavně zneužívá kinematografii k vlastním hrátkám. Po hodině jsem začal odpočítávat minuty do konce a po hodině a půl jsem uvažoval o drastičtějších způsobech, jak to šílenství zastavit. Socialismus je trýznivé cosi, co není filmem a bytostně ho uráží.
