Another Year (2010)
(Další rok – smutek za protečeným životem)
V rámci Projektu 100 i běžné distribuce se Mike Leigh představuje jako zručný autor, který tematicky nahlíží na stáří, jež je dnes mládím značně ignorováno. Důvody proč, jsou vzhledem k problémům jednotlivých postavy jasné – strach i opovržení.
Velice příznačně přichází snímek pod názvem Další rok do kin krátce po začátku Silvestru, protože svou strukturou hovoří o opakujících se cyklech a zmařeném životě ztraceném v bludném kruhu. V současné společnosti se kromobyčejně oslavuje konec starého a začátek nového roku jako událost nebývalého významu, jako by vynulování cifer v kolonce den a měsíc a přetočení roku o jednotku něco změnilo. S lednem nezačínáme na čistý papír, nesmazávají se úkoly, křivdy ani strasti, přestože je zaběhlým koloritem dosáhnout stavu zpitím do němoty, které s trochou štěstí přinese amnézii. Nezbývá než si ve většině případů postesknout, že tu máme další rok.
Idyličnost naznačená v prvních scénách razantně ubývá s tím, jak se postavy vydávají vstříc své hanbě a dopouští se lidských chyb, za něž posléze žádají odpuštění. Nejvyšším trestem je osamění, nedobrovolná izolace, v níž se ocitají, jakmile se jim nedaří naplnit společenské konvence a svým chováním vše ještě zhoršují. Mike Leigh jednoduše maluje velmi sytý obrázek o starší generaci, který vyvážené vypovídá o strachu, který člověka zachvátí s blížícím se „posledním rokem“.
Ve výsledku je tak film citlivě ztvárněnou skupinovou drobnokresbou v prostředí uvadajícího života plného šedin a strachu ze samoty a opuštění. Zatímco Jim Broadbent a Ruth Sheenová představují dvojici, kterou bychom chtěli na prahu smrti být, ve svém okolí mají přátele a příbuzné, kteří se horkotěžko vypořádávají s tím, že už je nikdo nechce, že jsou oškliví, uvadající a duševně nevyrovnaní. Herecky si s tím Lesley Manville, Peter Wight a David Bradley bravurně pohráli a ve stylu malého dramatu svým postavám dodávají silný náboj, který se odhaluje pozvolna.
