Španělská rodinná pouta hovoří o důležitosti našich kořenů a mezigeneračním splynutí. Ocitáme se však v prostředí, kde je nedostatek štěstí stejný problém jako špatná gramotnost. Umíte-li správně anglicky napsat „krásný“, pravděpodobně jste na tom lépe než ti, kteří ani nevědí, jaký je význam slova. Inárritu jiný, lineární a soustředěný, a přesto výjimečně poutavý.
Alejandro González Inárritu úplně změnil směr, nebo se tak jenom tváří a je pořád stejný? Stále ho nepřestaly zajímat extrémní životní osudy a multikulturně smíšená společnost, ke které nejenom směřujeme, ale která je mnohdy už tak reálná, že je spíše problematická, neboť rozbila stávající kulturní návyky a nevytvořila nové. Na druhé straně se rozešel se scenáristou, který pro něj napsal tři filmy, díky kterým se stal slavným (Amores Perros, 21 gramů a Babel), a vybral si nový styl, v němž se příběhy netříští na tisíce kousků a v němž není všechno určeno mávnutím motýlích křídel na druhé straně zeměkoule. Nejdůležitější je ovšem změna velmi jemně implementovaná, která posouvá význam a přijetí díla, od kterého by někdo opět očekával jeden velký syrový pohled na zubožený svět. Do Inarrituovy tvorby pronikl se vší parádou magický realismus, který dokázal obohatit jeho zavedené nahlížení na společnost.
Uxbal je osobou tak pevně spjatou se svým okolím, že kdyby stál opřen o jednu z oprýskaných zdí, kterých je kolem nepočítaně, přehlédli byste ho jako přirozenou součást barcelonských ulic, po nichž se pohybuje jako po svém bytě. Na jednom místě zařizuje záležitosti kolem čínských přistěhovalců pracujících ilegálně, v jiné ulici domlouvá skupince černošských pouličních prodavačů, aby dávali pozor, protože i když policii podplácí, nemohou tolerovat prodej drog. A konečně se pohybuje ve vlastním malém světě, který tvoří jeho dcera a syn, občasná přítomnost manželky a obchody s bratrem, s nímž musí momentálně zařídit přemístění otcových ostatků. Nikdy ho nepoznali, zemřel velmi mlád po útěku z Frankova Španělska. Uxbal se s ním možná brzy setká, konec života je totiž blízko.
Magický realismus se ve filmu příliš nevyskytuje, ale Biutiful bych velmi jednoduše označil za příznačného zástupce žánru typického pro literaturu, kde jej proslavil Gabriel García Marquez, autor píšící stejným jazykem, jakým se hovoří ve filmu – španělsky. Ústřední postava vyprávění Uxbal totiž v drsně reálném světě oplývá nadpřirozenou schopností, nad níž se nijak nepozastavuje, v rámci svých možností ji zpeněžuje a setkává se s pohledem nevěřících, kteří ho označují za podvodníka, i s názorem těch, kteří jsou za jeho služby vděční. Smrt je mu každopádně hodně blízká, díky chytré práci s kamerou nám Inárritu podává důkazy jeho schopností, aniž by je komentoval nebo nějak šířeji využíval v hlavní linii. Pro Uxbala ale tvoří ideální můstek a propojení s tím, co přichází, a to je vlastní smrt.
Ta si jednou přijde pro každého z nás a všichni z ní máme strach. O to víc vzbuzuje postava Javiera Bardema emocionální souznění, když se s ní snaží vyrovnávat, neví, jestli bojovat nebo ji přijmout, a rozbrečí se, protože má strach. Přitom on je tím, kdo ji zná velmi blízko, kdo si na ni může pomalu sáhnout, přesto tvoří tento rozpor hlavní pnutí, na němž dvě a půl hodiny dlouhý snímek stojí. Dílo, které je vyprávěno naprosto lineárně (s jednou čestnou výjimkou), které se zaměřuje na jednu postavu a které volí velmi pomalé vypravěčské tempo. Postava a téma jsou navzdory neoriginalitě tak zajímaví a poutavě podaní, že velmi intuitivně a plynule budují výjimečný film o smrti.
Na Bardemovi tentokrát leží stejný kus zodpovědnosti jako na Inárrituovi, aby byla idea naplněna, protože jak napovídá až tajemně působící plakát, on je jeden jediný, kdo film táhne a jeho španělská nátura mu v tom dost pomáhá. Vykresluje totiž nesmírně rozporuplnou postavu. Kromě výše řečeného je ještě třeba započítat, jak se nastalou situaci snaží vyřešit ve svém okruhu. Zcela miluje své děti, ale nedokáže ovládnout své návaly zlosti. Vykořisťuje přistěhovalce, ale zároveň s nimi soucítí a snaží se je ochránit. Nakonec ve všem selhává a toto vědomí v něm láme všechno až do momentu, kdy konečně někomu řekne, že umírá, a není to nikdo z jeho blízkých.
Velmi důležité je, že osamocenost Bardemovy postavy se projevuje nejen v tom, že Inárrituovi jde tentokrát jenom o něj, ostatní jsou zcela vedlejší – od jeho bývalé manželky, k bratrovi až k černošské pomocnici. Bardem se totiž ocitá v naprosté izolaci, neschopen se se svými blízkými podělit jak o své zvláštní schopnosti, tak o zjištění, že umírá a nezbývá mu moc času. Intimně a zároveň srdceryvně tak působí jeden z posledních okamžiků, které zachycují odvrácenou a tím i tragickou stránku života člověka, který je předurčen umřít ve tmách, v bolestech a s předtuchou nadcházejícího konce. Obzvláště Babelem až příliš ždímal Inárritu emoce, zde je opět tak nehollywoodský, že vykoupení Uxbalova života doprovází stejné pocity jako nepříjemné okamžiky našich životů.
Není radno čekat smířlivost, šťastný konec či odhalení, že „život je krásný“. Život je plný neštěstí, promarněných šancí, zbytečných nadějí i pokusů a nelásky. Transcendentní rámec, naštěstí opodstatněný příklonem k magickému realismu, navzdory jiskřičce naděje jen mírně pozvedá mizernou náladu filmu. Tohle není svět šťastných lidí a nikdo po nás takovou náladu ani nevyžaduje. Krása není zadarmo.
