Rango (2011)
Asi se shodneme, že být chameleon může být docela opruz. Být osamělý chameleon, no, to je ještě mnohem horší. A když takový chameleon vinou nešťastné náhody skončí uprostřed Mohavské pouště, tak to už je prostě konec. Každý z vás by na jeho místě hledal nejbližší větev, na které se oběsit. Ne tak Rango.
Rango je odpověď Gore Verbinského na návrat westernů na filmová plátna, která díky animaci vypadá jako bizardní hraný film se zvířaty. Chameleon v havajské košili je vytržen ze svého malého světa a vržen doprostřed příběhu, o kterém vždycky snil. Dostane se do malého ospalého městečka Prach, které trápí nedostatek vody víc než šíp v oku. Mezi podezřelé existence se dostane naše ještěrka a už podle vykuleného výrazu je všem jasné, že vůbec netuší, která bije. Chameleon má ale něco, co ostatním chybí. Fantazii. Na plátně se v tu chvíli rozehrává klasický westernový příběh, ve kterém nechybí bandité, prohnaný starosta, honička s dostavníkem a chřestýš, se kterým není radno si zahrávat. Náhrobek posledního šerifa by mohl vyprávět.
Přestože film nepřináší nic nového a základní schémata příběhu zkušenější divák odhadne po první půlhodině, přesto překvapí. Čím? Řekněme, že je málo westernů, ve kterých krtci na netopýrech pořádají nálety na cisternu taženou divočákem. Perfektně animovaná zvířátka jsou vůbec hlavní silou filmu, nejvíc ale překvapí, že v rámci své žánrové nálepky dětský film pak velmi odvážně a nonkonformně autoři využívají autentickou animaci v té míře, že většina postav jsou dost odpudivá stvoření. Pod špínou ze světa bez vody a plného písku se špatně zjišťuje jejich živočišný druh a jediný, komu přidali na kráse, je Rango, jehož zelená barva tváře je v tomto prostředí mnohem zdravější, než se obvykle u lidí říká. Považoval bych to ale za rozumné řešení, pokud tvůrci nechtěli odehnat všechny diváky. O to víc jim to budete prostě věřit. Když jsem po příchodu z kina zjistil, že můj domácí chameleon Robert nehází zdaleka tak husté hlášky jako Rango, byl jsem zklamán. Digitální triky zkrátka předčily realitu, která přece jen nemá HD rozlišení. A navíc ani nemá hlas Johnny Deppa, o nějž kvůli převážnému množství dabovaných kopií přicházíme.
Ale abych jen nechválil. Přestože jsou všechny charaktery zajímavé, tak jediný, kdo za celý film projde výrazným vývojem, je Rango. Bohužel velmi předvídatelným. Film doplácí na svou „americkost“, která se vyznačuje slabostí pro prvoplánové vtípky a schematičnost děje. Autoři dali sami sobě na několika místech jasně na vybranou, kdy jen stačí, aby se hlavní hrdina rozhodl jinak a film mohl vyhrát Oscara za originalitu. Bohužel, nestalo se tak. Rango v rozhodující chvíli sklopí oči a drží se zažitého scénáře. Což je vážně škoda. Ale co je ještě větší škoda, je přehnaný závan eastwoodovských časů Divokého západu. Ano. Ve filmu, kde za celou dobu není jediný animovaný člověk, si tvůrci protlačí do očí bijící narážku na Clinta Eastwooda jako Ducha Západu. A ještě mu padají z golfového vozítka Oscary. Proboha proč, ptá se duševně zdravý jedinec. Nikdo vám to neřekne. Protože pak by museli přiznat, že je to hovadina. Letecký souboj na netopýrech, proč ne. Chodící sušené kytky, ok. Clint Eastwood? Ne.
Na závěr si Rango zaslouží ještě jednu pochvalu, která mu výrazně napravuje reputaci. Je jí vynikající hudební doprovod, se kterým si vyhrál soundtrackový king Hans Zimmer. Ví, že dobrá hudba je půlka úspěchu, ví, jak má dobrý western znít, a nebojí se ve vypjatých momentech sáhnout ke klasice, což dodává už tak dobrým scénám skvělou atmosféru. Lehce pozměňuje jejich vyznění, které by s originálním doprovodem vypadlo jinak, ale je to jenom k dobru, když připočteme obecnou snahu hlavního hrdiny hrát si na něco, co není. Shrnuto a podtrženo, Rango je mimořádný animák, který pobaví a zaujme. Párkrát škobrtne, ale co... vždyť chameleon je taky jenom člověk.