Dramatický přepis událostí, které předcházely lidické tragédii, ale také ji následovaly, natočil místo Alice Nellis tvůrce Kousku nebe Petr Nikolaev. Střídmost v adaptaci Stránského předlohy nahradila snaha odvyprávět příliš mnoho příběhů.
Lidice toho večera zažily neštěstí. František Šíma (Karel Roden ve své tradiční poloze, která začíná být otravná) zabodl v hospodské rvačce syna a v Pankráci si tak odpykává trest spolu s jedním padělatelem a jedním kasařem Petiškou (Jan Budař). Zatím se jeho syn (Ondřej Novotný) se svým kamarádem pokouší seznamovat s děvčaty, což nejde tak snadno, a tak využijí lež a vydávají se za členy odboje. Do toho se musí Vlček (Roman Luknár) vypořádat s novou úlohou ve vedení místní policie, kam ho díky jeho árijským kořenům dosadí nacističtí pohlaváři. Tuto službu nevykonává rád a snaží se, co mu jeho omezená pravomoc dovoluje, obyvatele chránit a nevystavovat je zbytečné represi. Ve vesnici se spolu snaží vyjít manželka po Šímovi (Zuzana Bydžovská), která Františkovi jen stěží dokáže odpustit, a Šímova milenka (Zuzana Fialová). Pak nastane atentát na Heydricha, následné postihy a rozhodnutí exemplárního trestu. Přehršel motivů vyznění filmu ubližuje, protože průvodce v jedné osobě by byl výraznější, a tak výrazně dominuje druhá polovina, která se soustředí na dva charaktery. Takhle se ale musí uznat, že se Nikolaev dle scénáře od Zdeňka Mahlera snaží popsat obyvatelstvo vesnice v širším pohledu. Neznamená to ale, že by měli dostatečnou hloubku na to, aby výrazně zasáhli publikum.
Ze všeho nejvíc jsou Lidice jednou velkou skládačkou českého filmu, v níž hádáte jednotlivé tituly, ale za odhalení všech indicií nic nedostanete, jenom výčet jmen všech lidí po celém světě, kteří byli symbolicky pojmenováni po nacisty zničené vesnici. Komu se podaří ve filmových obrazech, které Lidice používají, odhalit Hlídače č. 47, Protektora, Habermannův mlýn, Karamazovi či Pouta, viděl stejný film co já. Nešťastným bonusem je účast Jana „Czech Made Mana“ Budaře, který byl nerozumným castingovým rozhodnutím pro Šímova spoluvězně a který je jedním z aktivních účinkující v komediální rovině, která se do filmu zatoulala nechtěnou cestou a jde proti pietnímu smyslu snímku. Smála se valná většina kina.
Je nutné upozornit na to, že tento smích neměl nic společného s neúctou k lidické tragédii, protože když jde do tuhého, zvládají tvůrci zatnout a pěchují v dotyčných scénách hutnou atmosféru, ve které nehnete brvou. Zde je na místě si něco říct o hudbě a jejích účincích. Pokud chcete vyvolat nějakou emoci ve filmu, zvolením hudebního motivu využívajícího podle jistých vzorců hudební nástroje a melodie ji prodáte nejsnáze a nejsilněji. Ovšem divák si pak nemůže být vůbec jist, jestli se dojímá kvůli událostem filmu, tj. jestli s postavami získal takový soucit, aby mu za jejich strašlivou smrt ukápla slza, nebo jestli mu slzy do očí dere zvukové vlnění, které po průchodu sluchovým ústrojím rezonuje s určitými melodiemi uloženými v naší paměti. Z filosofického hlediska bychom se navíc mohli dohadovat, o co rozdílnější je použití takové hudby v čistě fiktivním díle, kde nám tvůrci musí částečně pomáhat s hledáním správného pochopení událostí, a v díle založeném na reálné, navíc velmi známé události, kde se naše očekávání a vědomosti kryjí s filmovým obrazem. Lidice si nevolí rafinovanější cestu, radši zapojí emocionální hudbu, která v případě lidické tragédie působí stejně nadbytečně jako sebedojímavá hudba v Nickyho rodině (to byl navíc dokument). O co zajímavější by scény zničení byly v rukou odvážnějšího a experimentující tvůrce, který by nechal hovořit obraz, ne zvuk, a to i s možností naprostého ticha ve scéně.
Na oficiálních stránkách se film zaštituje hesly, že „není historickým dokumentem ani válečným filmem.“ Pravdivá část toho sdělení je v tom, že si Lidice formou ani obsahem nehrají na dokument, přestože se snaží velmi věrně vycházet z událostí. V tomto ohledu jsou zcela jasným historickým filmem. Jak už se u tohoto žánrového patvaru (protože historický se nedá označit za plnohodnotný žánr, spíš subkategorie) ustálila zkušenost, tvůrci rádi spekulují, převrací historický fakta a podřizují události dramatickému ztvárnění příběhu, a tak průměrný divák mající jen povšechné dějepisné vědomosti z dávných hodin na škole bere události za své, protože je nedokáže do detailu a plně konfrontovat se skutečností. U Lidic nastává paradoxní situace vyvěrající z toho, že tvůrci jsou událostem okolo Lidic věrní a že nacisté si našli nesmyslné důvody k tomu, aby zničili desítky rodin a srovnali vesnici se zemí. Něco je tak špatně, když východisko dle skutečných událostí člověk považuje za bídnou scenáristickou konstrukci. Jednoduše nedokázali trivialitu záminky pro vypálení Lidic podat ve zrůdnosti svého dopadu a naopak zvýraznili její nesmyslnost a nelogičnost. V jádru stojí příběh nerozvážné mladické lásky, který má stejně omezeného prostoru jako všechny ostatní motivy, v nichž se ani nezdůrazňuje reálné nebezpečí války a místo toho se zařazuje záznam z koncertního vystoupení Heydricha. Tím se dopad celých událostí nepřenáší na diváky, pokud se tedy nespoléhají na to, že film budou sledovat pamětníci.
