Přepálenost soudobé blockbusterové produkce nám zastínila rozhled tak, že bychom i mile starosvětský film jako Super 8 nejradši zulíbali za jeho odvahu. Pak se ale podíváme blíž a vidíme, že se starým flákům nevyrovná.
Super 8 je filmový materiál, na který se natáčelo mezi amatérskými režiséry, když ještě neexistovaly jednoduché digitální cesty. Začínala s ním spousta filmařů, kteří dnes mají kinematografii pod palcem, včetně J. J. Abramse, který dal lehce autobiografickému příběhu o partě přátel točících jednoho léta zombie film ducha a atmosféru. Nostalgické ohlédnutí za starou dobou se svými způsoby je doplněno o Joeovo vyrovnávání se s úmrtím matky a romantickým zaujetím v Alici, která se uvolí pomáhat jim s filmem. Jejich rodné městečko se však dostane do pořádné šlamastyky, když dojde k vlakovému neštěstí. Oblast obsadí armáda a nikdo neví, co se vlastně stalo a co způsobuje zvláštní události po celém městě. Zprvu v incidentu vidí mladí průvodci filmem možnost, jak obohatit svůj skromný filmový příspěvek. Záhy se však situace zvrtne v malý válečný konflikt a oni se obohatí o nevšední zkušenost.
Díky účasti na projektech Ztraceni a Cloverfield je J. J. Abrams považován za guru zástěrky a informačního mlžení, což se v době všespoilerujících trailerů zdá jako svaté zjevení. Člověk se totiž na film může těšit s upřímnou zvědavostí a touhou po překvapení. V případě Super 8 se Abramsovi (režie, scénář, produkce) tajuplnost vymstila. Divák je na film lákán jako na rodinné sci-fi ve stylu Spielberga. Tudíž s vědomím jisté kinematografické tradice očekává příběh o dětech a kosmické návštěvě. A to je v podstatě celé. Ze Super 8 se stalo vyprázdněné tajemství, které není o tom „CO“, ale „JAK“. Budeme-li posuzovat jen podle druhé charakteristiky, protože ta první je jasnější než šťastný konec v rodinném filmu, budeme notně zklamáni, neb cloverfieldovské pojetí neznámého je bohabojně neoriginální a upoutá jen v momentě, kdy se levné triky zakrývají reklamní cedulí. Samotná idea, která příběh a neznámou hrozbu pohání, klopýtá těsně za vizuálem. K tomu si připočtěte, že s každým smícháním drsnosti s infantilitou pracně hledá znovu správnou orientaci. Na druhé straně drží projekt pohromadě bezvýhradně sympatické postavy a smysluplná zápletka.
Když už lákadlo tajemného nestojí za víc než odstavec v recenzi, ještě pořád by se dalo něco vykřesat z postmoderního spletence filmu ve filmu pojatého jako manifest přátelství, díky kterému lze prožít dobrodružství, na nějž se do smrti nezapomíná. Nicméně J. J. Abrams se rozhodl snímek otevřít tragickou scénou a pohřbem, čímž nasadil vážnou tvář. Emocionálně tím sice prohlubuje podzápletku některých postav, ale nikdy se tak nedotýká hravosti dětství, čímž si značně komplikuje navození atmosféry pohodových sedmdesátkových prázdnin s přáteli. Navíc se vyhnul i obligátní představovačce, v níž by každý z přátel měl možnost zapsat se do divákovy mozkovny a zaujmout své nezaměnitelné místo ve skupince.
Povrchní vykreslení vztahů a velmi skromné ukotvení dobré poloviny postav stojí za tím, že jediným zajímavým vývojem jdou Joea a Alice, zatímco zbytek se nestačí nadechnout a už se topí. Samoúčelně vystavěli nárazové krize, které nikam neústí a postavy nikam neposouvají, protože jim chybí opodstatnění v minulosti a přinos pro budoucnost. Jako by se chvíli J. J. Abrams nemohl přestat zabývat tím, aby každý záběr měl dostatečné množství lense flare, mohl více pozornosti věnovat jemnějšímu vykreslení komunity i svazků, který pojí Joea a jeho přátele. Dobrým příkladem nepoměrného přístupu k jednotlivým složkám vyprávění je situace, kdy se po úvodu, který postavy představuje přes zamlžené sklo, dostaví jedna ze dvou akčních scén, které jsou ovšem tak nesmyslně přepálené, že nekonečný sled výbuchů začne pomalu rozesmávat i nejotrlejšího diváka.
Nejvýraznější hereckou příležitost Abramsovo nostalgické retro nabízí pro filmovou matadorku Elle Fanningovou. Zatímco v dětství ji trumfovala její mladší sestra Dakota (mj. v mimozemském filmu Stevena Spielberga Válka světů), s dospíváním ji Elle těžce drtí a uzurpuje si zářnou budoucnost v Hollywoodu. V Super 8 dost často hraje na city a svůj dívčí půvab dokáže prodat jako zkušená harcovnice. Na druhé straně nelze vyčítat ani špatný výběr představitelů ústřední pětice přátel. Nejpřednější role ze všech byla svěřena debutujícímu Joel Courtney, který si také nejvíc místa uzurpuje a ve svém podání je co nejpřirozenější, i když to neskýtá moc příležitostí uchvátit. To asi nebylo úkolem ani jednoho z chlapců, nýbrž tajemného vlakového nákladu, které ospalé americké maloměsto sužuje. Nejvíc se tento přístup podepisuje na osobě režisérského nadšence Charlese v podání Rileyho Griffithse. Kromě toho, že se vedle Joea a Alice všichni ostatní ztrácí a jejich význam je snadno zpochybnitelný, tak se na výkonech herců pro české publikum neméně podepisuje český dabing, který je při hodnocení výkonů značně matoucí.
A konečně se při pohledu na rozhodnutí Super 8 odabovat musíme ptát, jestli je to ještě rodinný film, který je pro malé děti a dnešní mladou generaci. Do jisté míry se totiž nesnaží být lacině líbivý, naopak vedle infantility některých zápletkových bodů (zlá armáda, vládní paranoia, všehoschopné děti) je pro Abramsův počin vlastní i jistá nekorektnost, ochota ukázat krev a špínu a neskrývat tváří tvář poměrně mladým postavám zkázu, strach ze smrti i sprosté výrazy (poslední jmenované je v porovnání s osmdesátkovým Stůj při mně zanedbatelné). Ovšem, po čem víc dospívající děti touží než po troše zakázaného ovoce. Těžko však říct, jestli se spokojí s tím, že vrcholem lásky je chycení za ruce a vrcholem technologického vývoje walkman, přehrávajícího muziku přímo do posluchačových uší, nad čímž se tehdejší stará generace jenom pohoršuje.
Jako diváci se můžeme pohoršovat jenom nad tím, že v Abramsově režii a nápaditosti chybí lehkost a schopnost souznít i s ostatními postavami. Ovšem částečně tento nedostatek v závěrečných titulcích vynahrazuje zařazení roztomile amatérského filmečku, který hrdinové natočili.
