Alois Nebel – příběh zahalený v mlze

27.9.2011 at 10:12  •  Posted in Recenze by

Stagnace české produkce v točení divácky úspěšných, ale kvalitativně naprosto nedostačujících titulů znemožnila jakoukoliv možnost se dlouho dopředu na nějaký tuzemský snímek těšit. Čestnou výjimkou však právoplatně zastal atypický projekt Alois Nebel, který nám slibuje hned dvě „poprvé“ najednou – první adaptaci komiksu a první rotoskopický snímek u nás.

 

„To vypadá úžasně“, honilo se hlavou snad každému druhému divákovi, když v kině spatřil dvouminutový trailer na atypicky vyhlížejícího Aloise Nebela. V záplavě všech tuctových a až nesnesitelně ambiciózně propagovaných titulů jako Muži v naději, které sázejí jen na známé tváře a rádoby komickou zápletku „ze života“, ve vás znovu mohl vyvolat známou domněnku, že s českým filmem to není zas tak špatné. Nebudu tady jmenovat snímky, které v našich končinách zaznamenaly nebývalý kritický úspěch (a že jich bylo…) a naši kinematografii reprezentovaly na mezinárodní úrovni, podotknu jen, že kdyby bylo tolik úsilí věnováno do každého druhého českého filmu, možná bychom se na soupiskách festivalu v Benátkách nebo v Torontu objevovali častěji.

anebel_2 anebel_3

Do první české adaptace komiksu toho bylo investováno hodně. Jak úsilí, financí, tak práce mnoha zručných lidí. Celovečerní debut absolventa filmové školy ve Zlíně a pražské FAMU Tomáše Luňáka byl na realizaci opravdu náročným snímkem. Režisér, který vystudoval animovaný film, však dokázal svůj první počin dovést do zdárného konce, za který by se nemuseli stydět ani zručnější a ostřílenější tvůrci. Po standardním, asi třicetidenním natáčením, nastala však zdlouhavá dvouletá postprodukce, na níž pracovalo asi patnáct hodin denně padesát animátorů a na výsledku je to poznat. Metoda rotoskopie, která byla užita například ve snímcích Waking Life Richarda Linklatera (kde režisér tvrdí, že mu byl inspirací) nebo izraelského Valčíku s Bašírem Ariho Folmana, překresluje natočený materiál do animované podoby. Precizní vizuální stránka, to je něco, co často v českých filmech nevídáme. Svou jednoduchou černobílou stylizací dokážou být i zdánlivě jednoduché a nezajímavé záběry pastvou pro oči. Pokud bychom měli Aloise Nebela hodnotit čistě z technického hlediska, jednalo by se o jeden z nejlepších tuzemských počinů posledních let. Jak už ale sami víme, líbivé obrázky nemohou zakrýt vše ostatní.

anebel_4 anebel_5

Tím ostatním samozřejmě myslím scénář. Komiksová předloha Jaroslava Rudiše a Jaromíra 99 složená ze tří dílů pod názvy Bílý potok, Hlavní nádraží a Zlaté hory má totiž přibližně třistapadesát stran. Pro účely celovečerního filmu však musela být celá trilogie seškrtána do 87 minutové stopáže, což jde na výsledku hodně poznat. O Aloisu Nebelovi se tedy rozhodně nedá říci, že by obsahoval nějaký složitý děj. Mohutný příběh (alespoň dle ohlasů lidí, co četli i komiks) byl ohlodán jen na jednoduchou základní kostru, v níž máte hodně možností se začít nudit a ztrácet. Není to však jen o prázdných místech, když film spíše oplývá vyprázdněnou narací (tedy vyprávěním bez zdánlivého významu a bez žádného konkrétního sdělení), ale spíše tím, že na tak malé ploše nemají tvůrci šanci pořádně načrtnout postavy a smysl jejich počínání.

Divák neobeznámený s komiksem nebo jen se synopsí filmu může hodně rychle ztratit orientaci jak v postavách, tak v samotné zápletce, která na první pohled vůbec složitá není. Nepropracovanost charakterů tak nedovolí odhalit jejich úmysly a jejich úloha v příběhu nám není známa. Proto filmu chybí něco jako napětí či gradace, jelikož nemáme šanci vědět, jaké jsou mezi postavami vztahy a proč se chovají tak, jak se chovají. A když má dojít na vyvrcholení, divák necítí žádnou emoci – jen vidí další pěkný obrázek. I samotný konec vyzní do ztracena – klidně by to celé mohlo skončit o deset minut dříve nebo o půl hodiny později a nic zásadního by se nestalo.

anebel_6 anebel_7

Výpravčí Alois Nebel (minimalistický Miroslav Krobot jej výborně dokázal ztvárnit pouhými dlouhými pohledy a krátkými dialogy) tak většinou posedává na stanici, sem tam někdo přijde, odejde…nebo odejde on. Věřím, že vedlejší postavy mají ve větším celku podstatnější úlohu, zde jsou ale smrsknuty jen na banální figurky (Ondřej Malý, Simona Babčáková), které hrdinovi zajišťují další epizodní minipříběh. Navíc když Nebelovu („Nebel“ znamená německy mlha a pozpátku život) postavu ovlivnily dva historické předěly (odsun sudetských němců po 2. světové válce a pád komunismu v roce 1989), nepřidává to výsledku potřebný přesah, důležitý jak ke ztotožnění diváka s postavou, tak vyznění celého tragického a smutného příběhu. Má se snad v Nebelovi vidět typický Čech nebo se jedná jen o obyčejného „malého“ člověka ztraceného ve velkých historických událostech?

Stylu vyprávění a celkovému tempu je uzpůsobena také formální stránka. Kamera Jana Baseta Střítěžského lpí na detailech, dlouhých statických záběrech na krajinu nebo na obličeje postav. Pomalosti přidává také nenásilný střih a ambivalentní hudba. Tyto prvky však ve spojení s nádhernou vizuální stránkou vykouzlí působivou atmosféru, hustší než sudetská mlha, která se dokáže zažrat nepříjemně pod kůži. Už jenom úvod, který je dlouhou jízdou kamery skrz les podbarvený zvuky drsné přírody a Nebelova nezaujatého voiceoveru, je jedním z pomyslných vrcholů filmu. Udržet si snímek celou dobu takovou hutnou atmosféru, slabší scénář by jistě nikomu tak moc nevadil. Stačí si jen vzpomenout na dunivý zvuk přijíždějící lokomotivy a diváka dokáže zamrazit. Smůlou však je, že veškeré ty „hutné“ okamžiky pramení čistě jen ze samotné podstaty vizuální stránky a se sílou příběhu nemají nic společného. Ten vtáhnout nedokáže.

anebel_8 anebel_9

Bojím se, že kdyby byl Alois Nebel natočen jako normální černobílý film, tak by bez použití metody rotoskopie zapadl do mírného nadprůměru, tematicky by zapadl do škatulky filmů jako Habermannův mlýn nebo Lidice a prošuměl by kiny bez většího povšimnutí. Takto si dokáže alespoň udržet v našich luzích a hájích auru výjimečné události a my si tak akorát můžeme přát, aby vydělal více než nová Saxána (i když ruku na srdce, to víme, že se nestane) a Státní fond na podobné novátorské snímky začal přispívat i do budoucna. Rozhodně je totiž na co koukat.