Oldřich Kaiser a Jiří Lábus se potkávají v hořkém příběhu o veselých klaunech, kteří se musejí postavit minulosti i současným problémům.
Klauni jsou výsledkem koprodukce mnoha zemí, kromě naší domoviny také Slovensko, Lucembursko a Finsko. Je to na nich znát, a to v dobrém smyslu slova. Mnohonárodnostní spolupráce nevyústila v roztříštěný projekt, ale naopak umožnila posunout stylistiku Klaunů na evropskou standardní úroveň a ještě aplikovat postupy, o nichž si strnulá česká kinematografie nechává jenom zdát.
Klaunův smutek, dětská radost
Na dramatickém vyprávění ulpívá snaha o umělecké vyjádření, které přesahuje limity pozorování lidských vztahů. Svůj úmysl naplňuje prostřednictvím svých protagonistů z umělecké branže, jejichž sláva se za desetiletí významně proměnila, ale jejich osobnosti a působení ve společnosti mají stále sílu. Profesně se kombinuje titulní klaunství s pantomimou. Přestože se film pohybuje ve vrásčitém čase života protagonistů a melancholická úroveň jejich bytí se stala primárním zájmem filmu, pod vedením Borise Hybnera vznikla i dvě krátká představení umístěna mezi událostmi, která dovoluje hercům, aby předvedli profese svých postav.
Plno zkušeností z divadelních kabaretů, na nichž Oldřich Kaiser s Jiřím Lábusem projevovali ohromný humoristický dar, tak mohou zužitkovat i zde, ale umístit toto vystupování ze světa za oponou do světa před ní, mezi lidi, ke své rodině. Herectví se u nich totiž přesunulo do podoby vedení, v němž školí nastupující generace a mají nad projekty dohled, a tak se pitoreskní momenty stávají součástí běžných denních událostí. Přehnané komické snažení by způsobilo chvíle trapnosti, ale Klaunům se daří odstřihnout se od strojenosti a neupřímnosti, a tak hlavně Oldřich Kaiser drobnými žerty baví nejen okolí, ale i diváky, protože navzdory temnému období, kterému čelí, se daří stereotyp a šeď narušovat lidskou hřejivostí.
Klauni a mimové po 25 letech
Někoho na první pohled zarazí režisérské jméno. Nad filmem dohlížel Viktor Tauš, který před pár lety oživil kolektivní vzpomínku českého národu, když do hor vypustil Sněženky a machry po 25 letech. Smutné vyprávění, které se od začátku do konce odklánělo od žánrového sepjetí svého předobrazu s komedií, bylo filmovým vyjádřením strastí z plynoucího času, zestárnutí a ztráty mladické síly a bujarosti.
Podobné motivy se nutně pojí i s Klauny, kteří ve své tragice přitvrzují, když do životů lidí, kteří před desítkami let zasévali radost do porobeného národa, vnášejí témata Parkinsonovy choroby nebo rakoviny. Aby se děj nezakroutil do smyčky tří totožných osudů, naštěstí se ústřední trio vzájemně liší a scénář jim předepsal vzájemně tak bolestivé vztahy, že nás nechávají dlouho čekat, než se červenonosí komedianti z plakátu vůbec na plátně byť sejdou v jednom obraze.
Tři v jednom
Kamarádi jsou navzájem separování, vnáší se do vazeb mezi nimi nejistota ohledně rozkolu, který je rozhádal. Proto se film rozkládá na pomyslné třetiny, tři rozhovory, které s bývalými klauny vede student připravující diplomovou práci. Studentské vsuvky jsou motivem posunu, který působí čeření klidu, na druhé straně je odkrývání bolestivé minulosti motiv ohraný (komunistická minulost země se musí pořád ozývat), v případě Klaunů dokonce kostrbatý a je ekvivalentem lepidla, které se tři postavy snaží udržet ve vzájemné sepjetí, a klaunských líčidel, které očividně maskují oddělená vyprávění.
Avšak motivů působnosti využívá film více, aby si udržel dynamiku. Dramaturgická slabost se projevuje s ohledem na stopáž. Tvůrci se totiž nikam akčně nehrnou, ale v závěru se příliš pouští do dalších rozepří. A krom toho se ještě film natahuje o to, že když už nebyli klauni spolu po celý film, aspoň chvíli si na plátně zaslouží.
Kolem dokola, tvář se skryje
Taušův film se vyznačuje i poměrně kompaktní technickou stránkou, v niž se uplatňuje řada dlouhých záběrů. Ty kamera nesnímá z ruky za pohybu, ale jsou koncipovány jako až třistašedesátistupňové pohledy, které kamera provede kolem své osy. Ne že by nedošlo i na klasické prostřihy, ale v českém filmu je náročnější práce s kompozicí na scéně přínosný aspekt, který dává filmu výlučný tvar. Zároveň je to příležitost pro herce, kteří mají možnost pohybovat svými charaktery bez rušivého vniknutí střihu. Takhle se i (sic) strnulý, ale bezešví monolog Jiřího Lábuse jeví jako herecký projev, který má na naše prožívání větší dopad.
Kus poctivé práce odvedli i maskéři, kteří Lábusovi přidalo kila navíc a Kaisera zdevastovali následkem léčby, přičemž v obou případech je proměna herců autentická, vlastně vzbuzuje otázky, jestli Lábus tak ztloustl. Hlavně, že to není na překážku jejich postavám, dokonce je to zásadně charakterizuje a ustavuje v ději.
Francouz a odepsaná česká herečka
Zajímavým aspektem je angažování Didier Flamand (Slavíci v kleci, Purpurové řeky) jako francouzského účastníka klaunského zájezdu. Jeho herecké zkušenosti jsou vhodným doplňkem celého tria, ale pochvalu si zaslouží Lábus i Kaiser, že se jím nedokázali nechat přehrát a jejich působení je tak decentně vyrovnané.
Velkým překvapením je přitom Eva Jeníčková, která se s hereckým návratem do českého filmu ve Sněženkách a machrech po 25 letech nevyrovnala příliš dobře, její výkon byl tehdy výrazně strojený a umělý. O to větší potěšení plyne z toho, že si ji Tauš vybral znovu a tentokrát v mnohem obyčejnější roli nejenom sympaticky vypadá, ale také tak působí svým jednáním jako Kaiserova manželka.
Klauni jsou atypickým českým filmem, který má mnoho problémů a ústřední téma je v kontextu vypořádání s minulostí slabší. Naštěstí kolem něj sehrál smuteční klauniádu nápaditý tvůrčí tým – Viktor Tauš, kameraman Milan Chadima, skladatel Petr Ostrouchov a celé herecké obsazení.
