Příšerná chvíle
Daleko od civilizace na kopci stojí starodávné sídlo Cyruse Westa – milionáře, kterého chamtiví příbuzní přivedli před smrtí na pokraj šílenství. Další z řady vyvražďovacích hororů s tajemným zámkem v ústřední roli? Omyl. Klasický němý horor Paula Leniho, který stojí za shlédnutí i v dnešní době.
Nejprve se hodí udělat krátkou exkurzi do historie. Ve 20. letech 20. století vznikl v meziválečném Německu nový filmový styl – expressionismus. Zvedla se vlna bizardních hororů, které byly u publika mimořádně úspěšné (z vizuální stránky tohoto žánru vychází v dnešní době Tim Burton – např. Noční můra před Vánoci). Mezi nejznámější jména filmového průmyslu se nově zařadili Wilhelm Murnau (Nosferatu), Fritz Lang (Metropolis) a právě Paul Leni (Dům vozkových figurín). Jak už to bývá, Hollywoodu byl úspěch německých filmů trnem v oku, a tak zahájil protitah. Velká studia začala lákat do svých řad evropské umělce a Universal odstartoval éru hororových filmů, která přivedla na svět nespočet šílenců, upírů, frankensteinů, mumií a jiných monster (o hereckých/filmařských star nemluvě). A právě v tomto klimatu vznikl ve Spojených státech v roce 1927 horor Příšerná chvíle.
Děj je prostý. 20 let po smrti starého pana Westa přijíždí na jeho sídlo potenciální dědicové, aby si dle přání nebožtíka přečetli o půlnoci jeho poslední vůli. Existuje však podmínka, která novopečenému majiteli pohádkového bohatství ukládá povinnost dokázat ráno odbornému lékaři svoji příčetnost (jinak dědictví putuje k další osobě). Po zmizení notáře a objevení se zvěsti o uprchlém nebezpečném maniakovi, který se v okolí sídla nachází (o duchovi Cyruse Westa se ani nezmiňuji), začíná být všem jasné, že zachovat si zdravý rozum až do rána nebude tak jednoduché.
Předně musím varovat, že jako horor Příšerná chvíle v dnešní době nefunguje. Je to hlavně vinou absence zvuku (nepočítám-li dodanou hudbu, která rozhodně parametry doprovodu hororu nesplňuje). Divák si tak alespoň uvědomí, jakou roli ony zvukové efekty a hudba v dnešních hororech (a obecně filmech) hrají.
Paradoxně je Příšerná chvíle vcelku zábavnou komedií. Ne však tím způsobem, který vás napadne jako první – tedy neumělým zpracováním. Naopak tvůrci mezi dědice propašovali jednu vyloženě komickou postavu – Paula Jonese, který vás jistě nejednou pobaví (třeba v momentě, kdy se omylem ocitne pod postelí v dámské ložnici).
V neposlední řadě tento film stojí za shlédnutí díky své historické hodnotě. Obsahuje všechny typické prvky filmů této doby – barevné nádechy scén, dvojexpozici (způsob, jak zkombinovat dva záběry do jednoho filmového políčka bez použití počítače), přehrávání herců (herecké výkony nemohly stavět na slovech)…
Vizuálním pojetím sídla a přítomností maniaka (stylizujícího se do kočky, která ve svých obětech vidí kanárky – motiv kočky a kanárka je i na jiných místech snímku) Leni odkazuje ke svým expressionickým kořenům.
Podtrženo sečteno, pokud máte možnost se k tomuto filmu dostat, rozhodně nebudete litovat půl druhé hodiny, který s ním strávíte. A když už nic jiného, určitě vás pobaví způsob, kterým jsou realizované v mezititulcích vyděšené výkřiky ústředních postav.
