Mandragora (1997)
Patnáctiletý Marek uteče po hádce s otcem z domova. Zamíří do Prahy, kde si ho na Hlavním nádraží vyhlédne pasák Honza. Markovi se nechce strávit noc na nádraží a tak nakonec přijímá Honzovu nabídku. Přes počáteční nechuť se úloha homosexuálního prostituta Markovi zalíbí... Mandragora je poměrně neznámý český film z roku 1997 - neznámý neprávem.
Kdysi jsem už viděl kousek na ČT2 (snad jediné vysílání v televizi), tehdy jsem nakonec ale přepnul na Akta X (moje blbost :). Z těch Akt X si již samozřejmě vůbec nic nepamatuji, ale z kousku Mandragory jsem měl těch několik let v paměti skoro vše. Ačkoliv jsem si od dalšího a tentokrát už úplného shlédnutí moc nesliboval, Mandragora přinesla velmi působivý zážitek.
Film zpracovává dramatické téma uměleckými prostředky - v tomto případě si pod tím představte třeba záběry na sochy, (nejen) symfonickou hudbu a různě stylizované scény. Já vím, zní to hrozivě a podobných filmů rozhodně fanoušek nejsem. Často tyto filmařské postupy značí velmi rozpačitý film (diplomaticky řečeno :). V české kinematografii to není zas tak neobvyklá věc - shodou okolností jsem den po shlédnutí Mandragory viděl na Primě "uměleckou kriminálku" Tísňové volání, což je právě ten silně odstrašující případ (i v něm je spousta záběrů na sochy :). O umělecké ztvárnění se pokoušely se i pár let staré filmy Bolero a Sametoví vrazi, které však ztroskotaly na slabých scénářích.
A právě scénář je jednou ze silných stránek Mandragory. Nenahazuje postavy ledabyle - ty příběhem různě prostupují a snad jen minimum postav tvůrci využijí pouze k jednomu výstupu, přičemž většina z nich nějakým způsobem ovlivní Markův osud. Nesledujeme jen různé výjevy ze života prostitutů, ale příběh, který se vyvíjí.
Místy film působí divně, místy drsně, úsměvně nebo působivě, ke konci i trochu akčně, ale vždy přesně tak, jak zrovna tvůrci zamýšleli. Dialogy a chování komunity prostitutů se jeví reálně a nenuceně (ale to zrovna nedovedu zodpovědně posoudit :). Postavy pasáků a podivných zákazníků sice vypadají na první pohled jako figurky, ale jako figurky ze života - asi jako lidé, které potkáváme na nádražích, u heren, nonstopů a podobných zařízení. Tvůrci se sice snaží o reálné vykreslení komunity, zároveň však, jak jsem již zmiňoval, hodně scén různě stylizují - třeba už úvodní scéna Markova příchodu do budovy nádraží. Je koncipována jako takový živý obraz: nejdřív záběr na sochu, poté do chodby, kde kromě Honzy a jeho kluků už nikdo není - Marek si znechuceně prohlíží zfetovaného hocha (k tomu symfonická hudba). U téměř poslední scény na záchodcích se scéna může zdát stylizovaná až příliš, ale film to v pohodě unese a je to s ním zcela v souladu. A úplně poslední scéně to dodá ještě víc na působivosti.
Ani při poměrně dlouhé délce jsem se ani chvilku nenudil. Ty tzv. umělecké záběry, které mě často u jiných filmů štvou, jsem tady spolkl i s navijákem - nejenže mi nevadily, naopak se mi líbilo, jak vhodně film doplňují, dělají ho působivějším a dodávají mu další významy. Stejně tak jsem přijal rozmanitou hudbu, která film podkreslovala - symfonický ústřední motiv i český pop nebo techno. Ať už zvolí tvůrci hudbu jakoukoli, vždy k obrazu sedne perfektně, vhodně ho doplní a dodá mu další rozměr. Jistě šlo film natočit "tradičněji", ale byl by tak o dost chudší.
Sice se jedná o film český, ale je záměrně natočen tak, aby ho zcela pochopili a tím dostali možnost stejného zážitku diváci (předpokládám ti festivaloví :) na celém světě (a to se zdaleka netýká jen titulků v angličtině). S tím souvisí zajímavý fakt, že Praha je tu vykreslena jako špinavá, leč celkem civilizovaná metropole a zbytek republiky už jen jako paneláková šeď. V Česku film spíše prošuměl a nevím, jak velký úspěch měl na festivalech - ale předpokládám, že se při něm nudil málokdo. Ačkoliv na nějakých internetových stránkách najdeme i zcela zamítavé rekce, které ale upřímně vůbec nechápu.
Režisér Wiktor Grodecki pochází z Polska a kromě (bohužel) nedokončeného filmu Inferno už v Česku netvořil. V roce 2003 natočil v Polsku film Nienasycenie, jehož námět zní zajímavě - najdeme v něm styčné body s Mandragorou. Snad budu mít někdy příležitost ho vidět.
Co dodat k Mandragoře nakonec? Snad jen stručně: je to síla a stojí to za to.
