Back to the Future (1985)
(Návrat do budoucnosti)
„Calvine...“ „Calvin? P-proč mi pořád říkáš Calvin?“ „No, tak se snad jmenuješ... Calvin Klein. Máš to napsané na spodním prádle.“
Já osobně jsem tuhle troj-komedii viděla aspoň desetkrát. A ještě nikdy se mi nestalo, že bych se u ní nezasmála. Marty McFly a doktor Emmett Brown jsou dvojka, která se neustále doplňuje. A přestože spousta lidí hodnotí, který díl je nejlepší, já si nemůžu pomoct – zbožňuji všechny.
V prvním díle se Marty, mladý nadějný hudebník a nejlepší přítel podivínského „doktora“, dostane nešťastnou náhodou do padesátých let. Pro něj to je třicet let zpátky = o jednu generaci. Jeho cílem je nalézt doktora z této doby a vysvětlit mu, že se nutně chce vrátit do budoucnosti, tedy do své současnosti. Nakonec se Martymu podaří najít nejen doktora, ale taky omylem naruší osudové setkání mezi jeho matkou a otcem. A tak má o nejeden problém navíc... I když to může vypadat složitě, samotné jméno Robert Zemeckis by mělo mluvit samo za sebe. Návrat není jen tak nějaká přihlouplá komedie, pojednávající o puberťákovi, co se toulá časem. Takových by mohly být spousty. Na druhou stranu není film přechytřelý, všechno tu dává smysl a ani jednou si neřeknete: „Sakra, co že to tam říkali? Musím si to přetočit.“
Režisér ukázkově vystihl atmosféru padesátých let. Když si teď vzpomenu na písničku „Mr. Sandman“ od Four Aces, neubráním se a začnu si ji potichu broukat. Nejenom hudba, ale i kostýmy a účesy veškerých vrstevníků z padesátých let byly věrohodné. Martyho nešikovné hlášky o věcech pro něj normálních, ale pro ostatní ještě neexistujících, nebyly nucené a očekávatelné. Jeho spodní prádlo, objednávání Pepsi Light, pořad v televizi u Bainesových nebo písnička Johnny B. Goode, kterou zahraje na plese a jeden hudebník následně volá svému příteli Chucku Berrymu, že tohle je to, co tak dlouho hledal...
Už na konci prvního dílu, kdy se Marty opět šťastně setká se svou milovanou Jennifer, na scénu přiletí doktor ve vylepšeném DeLoreanu, naloží oba do auta a veze je „tam, kde nepotřebujou silnice“. To znamená do budoucnosti, do roku 2015. Martyho syn totiž vyvede opravdu škaredou věc a teď aby ho z toho tatínek (v podstatě ale stejně starý jak on) vysekal. K tomu všemu se jim Jennifer zatoulá do domu, kde ona a Marty žijí se svou rodinou. A pamatujete na Biffa z dílu No. 1? Ten jim taky pěkně zavaří...
Pro mnohé byla dvojka zklamáním, já jako malá jsem ji vůbec neměla ráda. Přišla mi složitá a nikdy jsem si nepamatovala prostředek a konec. Když se na ni ale teď dívám pozorně, spousta faktů a vtipů mi už dochází. Vrcholem je pro mě Martyho setkání s maminkou ve své současnosti, kdy je ale jeho doba úplně změněná – to vše kvůli starému Biffovi z roku 2015 a sportovnímu almanachu. Podívá se jí totiž na plasticky upravené poprsí a pronese: „Mami, jsi taková... velká.“ Tahle povedená hláška ale přece jen nebrání skutečnosti, že na začátku se film velice dobře rozjede, ale uprostřed je už trochu pomalejší. Sice je pořád na těch pomyslných pět hvězdiček, jenže začátku by stupnice do pěti nestačila.
řetí díl se odehrává na Divokém Západě, kam se doktor nechtěně dostal na konci dílu prostředního. Marty se pro něj vrací a chce mu tak pomoci. Ovšem stane se zde pár nemilých věcí... Zaprvé – sice mají plutonium do DeLoreanu, ale chybí jim benzín. Jak rozjet stroj času, aby se dostal na potřebnou rychlost 88 mil za hodinu? Zadruhé – jistý pistolník, Buford Tannen, je moc, opravdu moc naštvaný na doktora. Původně se Marty dočetl v knize z roku 1955, že Buford zastřelil doktora. Ovšem nyní to vypadá, že má spíš spadeno na něho samotného. Zatřetí – doktor se zamiloval... A jak se může vrátit do budoucnosti, když jeho láska zůstane o sto let zpátky?
Trojka je, co se týče vzhledu a výtvarného zpracování, nejhezčí. Nemyslím tím jen triky, ale vůbec vybudování městečka Divokého Západu, „párty u příležitosti spuštění hodin Hill Valley“ nebo třeba i nádherná železnice. Milostný motiv zde také nepůsobí nijak rušivě. Mary Steenburgenová se do role Clary, lásky doktora Browna, opravdu hodila. Byla přirozeně roztržitá, neustále usměvavá a vůbec jsem se nedivila, že se do ní doktor na stará kolena zamiloval. Navíc ze zakončení třetího dílu a vlastně i celé „ságy“ bylo jasně patrné, že už od začátku to scénáristé (opět Zemeckis, k tomu přibral Boba Gala) měli promyšlené. Přijde vám, jako byste si pouštěli jeden film, který byl pouze roztáhnut do neobvyklé délky.
Co se týče hereckých výkonů, nejsou vysloveně oscarové. Ale doktora Browna si určitě zamilujete. Svojí roztržitostí vykouzlí úsměv na nejedněch rtech. Už na začátku jedničky se při zběsilém řevu „Lybijci!!!“ stal mým favoritem. Srší inteligencí a takovým vtipem, že máte pocit, že Chistopher Lloyd (dále třeba strýček Fester v Addamsově rodině) musel celou dobu jen improvizovat. První výraznou vlastností je jeho schopnost Martyho i samotného diváka „ukecat“. Jen jsem mu přikyvovala, když začal vysvětlovat časový paradox, nebo prohlásil: „Marty, nemyslí ti to čtyřrozměrně... Tam žádní indiáni nebudou.“ Druhou, s první velice související, byl jeho šarm. Stačilo, aby se třeba usmál na Claru, a já se pomyslně usmála na něj. Když pobíhal po domě a křičel: „1.21 gigawattu?!“ přišel mi okouzlující. Tím svého parťáka Martyho lehce zastínil.
Nijak ale nenaznačuji, že by Michael J. Fox neodvedl výbornou práci. Byl uvěřitelný, často krásně zmatený a jeho vyděšený výraz, když se ho pokusila jeho matka v padesátých letech políbit, byl k nezaplacení. Marty není žádný tuctový teenager. Musí vám být sympatický a během celé série mu neustále držíte palce. Zatímco doktor je nejlepší ve chvílích, kdy se vše poměrně daří, Marty zase když nastanou problémy. Například scéna, kdy v jedničce praští hlavou do DeLoreanu, když ho autíčko nechce poslouchat, mluví za vše.
Vedlejší postavy ale také stojí za zmínku. Roztržitý George McFly neboli Martyho otec vás často pobaví a někdy i dojme. Jeho partnerka, maminka Martyho, která se objevuje v každém díle v trošku jiné roli, je pokaždé kouzelná. Všechny její postavy Lorraine měly něco společného, ale jinak byly rozdílné – člověk se přece během svého života neustále mění. A Clara Claytonová byla zajímavá a něčím jedinečná, ostatně nějakou obyčejnou by si ani doktor nevybral, že? Nakonec k záporákovi. Jediný herec (Thomas F. Wilson) si zde zahrál všechny. Ať už mladého Biffa, Biffa v nejlepších letech nebo Biffa „dědka“. Dál i Griffa z jednadvacátého století, nebo naopak Buforda Tannena. Byl prohnaný, legrační a dokonce se mi párkrát přihodilo, že jsem fandila jemu místo kladnému hrdinovi.
Jedním z hlavních kladných faktů na filmu (nemůžu si pomoct, pro mě to je prostě jeden film...) je jeho provázanost. Ve všech třech částech zaslechnete větu „nesnášim hnůj“, nebo „jsi to ty, mami?“ S přehledem zde hrají jedni herci různé postavy – tímto vzdávám hold maskérům, vrásky na „starých hrdinech“ vypadají přirozeně a skoro byste si mysleli, že museli na film sehnat celou rodinu Foxů nebo Wilsonů.
Ke konci mám jen jedno malé, scénáristické vytknutí – to pochopí jen ti znalí filmu. Ve trojce se Marty dostane do rodiny svého prapradědečka, kterého hraje taky Michael J. Fox. Jeho manželku hraje Lea Thompson, „maminka“ Martyho. Je to ale rodina McFlyů. A v té by žena podobná jeho mamince být neměla, McFly je přece příjmení po otci, Lorraine se jmenuje Bainesová. Mno, i mistr tesař se někdy utne...
„Jak se jmenuješ?“ „Mar- eh, Eastwood. Clint Eastwood.“ „Co je tohle za hloupý jméno?!“
