Démanty noci
Nová vlna české kinematografie už je dávno za zenitem. Že se jedná o velkou škodu, dosvědčuje snímek Démanty noci uznávaného režiséra Jana Němce z roku 1964, jenž se zakládá na knize Arnošta Lustiga, který tři roky strávil v koncentračním táboře a utekl.
Jen stěží dokážu popsat film, který je vrcholem surrealismu a expresionismu a zahrnuje tolik protkávajících se motivů, událostí, vzpomínek hrdinů a pocitů, že jen s největším vypjetím sil se o to pokusím. Dva chlapci. Les. Krkolomně utíkají skrze křoviska a v dáli jsou slyšet výstřely. Co se to děje? Kde to jsou? Vypadá to, že utíkají před pronásledovateli. Možná ze zajetí, možná z vězení. Něco málo napoví německý jazyk mužů s puškami. Nic přesného však nevypoví, člověk si musí domýšlet. Pak jsou pronásledovatelé pryč. Mladíci dál bloumají lesem, vyhladovělí, umírající touhou po loku vody. Zdolat kamenitý svah se zdá nemožné. Z ničeho nic se ocitáme v městě. Kolem projíždí tramvaj a do ní naskakuje chlapec, který se prodírá vagóny. Židovský chlapec – důvod útěku nabývá jasnějších obrysů. Jsou to vzpomínky obou hlavních postav. Vzpomínají na křivolaké a úzké uličky měst, kterými se jako svobodní proháněli. Vzpomíná na zvonění u dveří, které se ne a ne otevřít. Vzpomíná na hodiny, zatímco sleduje mravence. Má hlad. Úděsný hlad. Po neurčité době nacházejí uprostřed lesa chatu, v níž bydlí žena. Na samotě. Dá jim najíst? Mohou jí věřit, nebo jí rovnou zabít? Udá je? Každá varianta je promyšlena dopodrobna. Mezitím se vracejí další vzpomínky na stráň se stromem a domem, do kterých vstupují i předchozí vzpomínky. Žena je nejspíš udala. Pronásledovatelé je zadržují. Přežijí?
Nová vlna československé kinematografie přišla v 60.letech jako nevyhnutelný důsledek dvou významných faktorů. Jeden souvisel s politickou situací. V 60.letech došlo k uvolnění napětí v socialistických státech a rozkvětu umění, což bylo znovu zpátečnicky omezeno po roce 1968. Druhým faktorem byli tendence v tehdejší kinematografii. Poté, co vyprchal zájem o neorealismus, se filmová studia zaměřila na tvorbu komerčních filmů, líbivých a jednoduchých. Nová vlna přišla jako protipól této umění devastující snaze. Nový pohled a témata využívaly často podobenství. Všechny tyto a výše zmíněné prvky Nové vlny zahrnuje i film Démanty noci. Je přitom zajímavé, že se jednalo o Němcův první celovečerní film. Před tím stačil natočit jen krátkometrážní film Sousto, jakožto svůj absolventský film. Čerstvá krev podpořená elánem, chutí a zápalem pro věc vyústila ve stvoření Démantů noci. Základní příběh je tak jednoduchý, jak jen může být, i když zkomplikovaný nejednotností času a prostoru. Útěk dvou mladíků z transportu smrti a jejich snaha skrýt se v lesích. Ovšem, jako vždy, ty nejjednodušší příběhy mohou být těmi nejzajímavějšími a vypovídajícími o těch nejniternějších pravdách. Podstatou Démantů noci je totiž zachycení pocitové a duševní stránky kamarádů, kteří strádají hladem a žízní a přes naprosté vyčerpání pokračují v cestě. Zachycení právě těch nejzákladnějších, negativních, lidských pocitů, tvoří nejsilnější stránku Démantů noci. Velkou pomocí mu v tom jsou dva neherci Ladislav Jánský a Antonín Kumbera, kteří dokáží „nehrát“ a být maximálně přirození.
Při budování toho všeho využívá tvůrce těch nejlepších metod, které mně osobně hodně evokovaly loňské Potomky lidí. Ruční kamera Jaroslava Kučery zachycuje celý průběh útěku s osobitou přítomností, která diváka může uchvátit stejně jako znechutit. Oboje má přitom kvalitativně stejnou váhu. Film promlouvá obrazy, nikoliv slovy, protože ústřední dvojice jen tu a tam utrousí slovo a hudby se Němec přímo vyvaroval. Jako velký kontrast této pocitové vnější mlčenlivost a vnitřní bohatosti působí závěrečné scény zadržení, v níž je zamlklost a upřímná snaha o zachování svého života konfrontována s egocentrismem a bujarostí německých pohlavárů. Ačkoliv má film pouhých čtyřiašedesát minut, dosáhne hlubší psychologické propracovanosti než tříhodinové drama. Minimalismus se v tomto případě ukazuje jako mocný nástroj.
Závěr:
Před dlouhou dobou vyšly Démanty noci spolu s Formanovým Konkursem jako příloha časopisu DiViDi. Pokud tedy máte rádi experimentální styl a všechny současné české filmy vás nudí, jsou Démanty jasnou volbou. Tomuhle říkám umění.
