La Dolce Vita (160)
(Sladký život)
V šedesátém minulého století přišel Fellini s jedním ze svých zlomových filmů a vzbudil rozruch. Dnes tato klasika budí dvojí dojem. Buď nebudete celou dobu ani dutat a budete si všímat všech jednotlivostí, nebo film kvůli pomalému tempu zatratíte dřív, než dospěje ke zlomovým okamžikům (nebo slavné scéně ve fontáně).
Sladký život není vůbec jednoduchý, ale která klasika je. Ve své bezmála tříhodinové délce si žádá pekelnou pozornost a nic neříká zpříma. Využívá k tomu dějovou okliku, nikoliv přímou řeč. Má tedy spoustu nuancí, které si lze vyložit i mnohoznačně. Naštěstí si Fellini ani ve svém mistrovském díle nezbavil noblesy ve vyprávění, a tak je film tou pravou kinematografickou delikatesou.
Marcello prochází mírným vývojem. Na začátku se již prezentuje jako proutník, který využívá styku se ženami z vyšší společnosti, ale stále je někým, kdo se novinářské etiky zcela nevzdal. Až postupem času se zříká jakékoliv seriózní, literární a žurnalistické snahy a stává se tím, co hanlivě označujeme jako bulvární novinář. Jako mnozí ztrácí identitu a schopnost porozumět čisté duši definitivně se přidávajíc ke „ztraceným“. Přitom tak skončit nemusel, kdyby byl všímavější a citlivější člověk. Kdyby si více všímal své snoubenky, mohl skončit šťastně. Ale opravdu to tak mohlo skončit? Co jeho nebohý přítel Steiner? Ten představuje druhý pól způsobu života. Usadil se, má milující manželku a dvě děti, ale přesto Marcella varuje, ať se vyhne zavření do zlaté klícky, protože ho profesně ničí. Jeho konec je nešťastný. Ale je stereotyp tohoto druhu horším než stereotyp vymetání večírků a střídání partnerek častějšího než ponožek? Některým navíc uvědomění si přeludu krásy života plného večírků trvá pouhý večer, jak se podaří jeho maloměstskému otci. Syn nikoliv.
Jistý otazník visí nad bulvárními novináři. Fellini je vlastně nesoudí, to spíš onu smetánku (v tomto případě římskou), ale jak je Marcello jasným důkazem, stávají se bulvární novináři její součástí. Nebrání to Fellinimu ale v tom, aby je nezobrazil s patřičným hyenismem. Nemohu říct, zda-li se takovými způsoby prezentovali už tenkrát, ale v dnešní době lze narazit na mnoho příhod, ve kterých figurovali nevybíraví novináři. Přičemž novinář jako pisálek je tu na stejné úrovni jako fotoreportéři, kteří představují tu hlavní dravost a drzost. Jejich odvaha a snaživost je občas tak zarážející, až v těch nejvypjatějších momentech davového šílenství vzbudí i úsměv. Často se říká, že těmto lidem není nic svaté. Fellini toto pořekadlo využil v jedné z důležitých scén, kdy se novináři i obyčejní lidé přicházejí podívat na místo údajného zjevení Panny Marie. Nebohé děti jsou ve výsledku oběťmi davu obyčejných lidí dychtících po zázraku a zázračné místo je jimi zdecimováno podobně jako morální a etické hodnoty bulvárními novináři.
Film sice brojí proti přetvářce a prázdnotě vyšší společnosti a přízemních novinářů, ale zároveň obohatil kulturu své doby, ať už přímo velkými černými brýlemi, v nichž se ve filmu promenuje Marcello, nebo slovem „paparazzi“ odvozující se od jména fotoreportéra Paparazza, jež obohatil terminologii žurnalistiky. Jinou zajímavostí je, že film mohl oplývat mnohem američtějším stylem. V hlavní roli Marcella byl úvodně zvažován Paul Newman, kterého Fellini odmítl. Udělal tak dobře, protože Marcello Mastroianni se posléze stal oslavovaným a Fellinovým dvorním hercem.
