Řím
Desetidílný seriál z produkce HBO už je nějakou dobu zavedenou značkou. Po Spielbergem produkovaném Bratrstvu ohrožených a žánrově i námětově divácky velmi odvážném (ovšem přesto velmi úspěšném a kritikou ceněném) Carnivalle sklidila ovace i další výpravná záležitost, tentokrát situovaná do Říma za doby Julia Caesara, která mapuje nejen jeho poslední léta, ale přináší vedle toho i několik dalších dějových linií, které se vzájemně velmi pěkně prolínají a souvisí spolu víc, než by se po pilotním díle mohlo zdát.
Máme tu dva vojáky, výše postaveného Lucia Vorena, věrného a čestného muže, který ovšem na rozdíl od jeho přítele, hromotluka Tita Pulla neví nic o ženách a v osobním životě mimo službu Římu je dosti neobratný až neohrabaný. Učí se ale rychle a de facto nikdy výrazně nepřekročí svůj osobní smysl pro spravedlnost a dobré svědomí - narozdíl od všehoschopné Atii, zmije, která žije pro své intriky a působí tak neštěstí nejen svým (ne)přátelům (podle toho, jak se jí to zrovna hodí), ale i svým dětem. Do panoptika tak bez problémů zapadá i filmovými Kleopatrami idealizovaný Markus Antonius, který zde v podání vynikajícího (a z obsazení jediného známého) Jamese Purefoye (Jarmark Marnosti, Příběh rytíře) sice oficiálně stojí za Caesarem, nicméně neustále zvažuje a přemýšlí, jestli by pro něj nebylo lepší jej v pravou chvíli zradit a přidat se k Pompeiovi. Samotná postava Kleopatry se tu sice vyskytuje, ale dalo by se o ní prohlásit, že je víceméně epizodní a obě dvě osoby se zřejmě setkají až ve druhé řadě, jejíž natáčení bylo před časem již oficiálně ohlášené. Caesarova linie může přijít klasickému divákovi nejméně přitažlivá, jelikož se zabývá hlavně politikou - ovšem také významně posouvá děj. Jako každá televizní produkce, i tato se vyhýbá masivním bitvám, ovšem oproti tomu přináší a svému obecenstvu tak tuto absenci plně vynahradí velice realistickými a choreograficky výbornými akčními pasážemi potyček menšího rázu, kterým jednoznačně vévodí scén a v gladiátorské aréně v předposledním díle filmu. Je to také jediná scéna, v níž je přítomen určitý patos a díky své jedinečnosti a správném načasování (pro mne je to vlastně vyvrcholení celého seriálu, navzdory tomu, že závěrečný díl teprve následuje) vůbec neruší, ale zcela plní svůj účel zvednout obecenstvo z křesel pohovek a vymáčknout z nich nějaké emoce. Bravo. Závěrečný díl pak musí nutně skončit zavražděním Julia Caesara v prostorách senátu, přičemž jediný Brutus, navzdory svým rozzlobeným řečem a celkovému plánu, do Julia dýku vrazí až z nátlaku ostatních, kdy už stejně ovšem polomrtvý Caesar krvácí na podlaze, neschopen smířit se s takovou nečekanou zradou. Brutus je ale naprosto neschopen mu až do poslední chvíle poslední ránu zasadit - chybí zde i tradiční věta "I ty Brute, i ty můj synu", jejíž absenci může možná divák zpočátku chápat jako zklamání, ovšem s odstupem času mu musí nutně dojít, že to byl jen další krok, který se vyhnul obvyklým klišé. Fiktivní postavy v čas vyklidí svůj prostor a tak se vlastně nenabízí ani žádná výraznější záminka pro historickou kritiku - Lucius Vorenus, jmenovaný na poslední chvíli senátorem (jeho schopnosti mají Caesarovi zajistit dostatečnou obranu před zradou v senátu) je na poslední chvíli scénáristy odvolán a odchází vyřešit osobní krizi (či se přesvědčit o její pravosti a pravdivosti), která se táhne celým seriálem. Vyvrcholení je vesměs tragické a jediný, kdo nemá důvod k většímu smutku, je právě Titus Pullo, u něhož to ještě v předposledním díle vypadalo na velikou mizérii, dokonce i smrt. Některým postavám se dostane zadostiučení, které ale nepůsobí nijak klasicky "poučně" / ze kterého divák nemá větší osobní potěšení z důvodu duševní prohnilosti celého portfolia.
Řím bourá zavedené postupy a konvence obecně struktury antické podívané. Hrdina s ušlechtilými záměry a "čistou duší" se tu (pro dobro seriálu) vůbec nevyskytuje a jediná postava, se kterou se jakž takž může člověk ztotožnit a přát jí jen to dobré, je právě voják Lucius Vorenus (a s přimhouřením oka ostatně i Titu Pullovi, pro jehož zjevnou variaci na vážnějšího a temnějšího Obelixe musí mít nejeden divák slabost). Stejně jako jeho kolega, i on se usilovně snaží vymanit z pozice pouhé loutky a je vlastně mnohem svobodnější a méně svázaný, než ony společensky výše postavené charaktery.
