Nemilá to budoucnost Země
Uvažovali jste někdy o budoucnosti? Nemyslím jen o své, ale celé planety a celého lidstva. Producenti a scénáristé to dělají často a rádi. Naposledy Alfonso Cuarón se svými Potomky lidí. A ne vždy je naše budoucnost růžová.
A není se jim co divit. Narozdíl od historických filmů, kde se musejí držet určitých faktů daných minulostí, a současných filmů, které jsou kvůli absenci neznámého suchým přepisem, se můžou u sci-fi filmů odvázat a dát volný průchod své fantazii. A přesto se mnoho sci-fi filmů odehrává na Zemi. Existují i tzv. space opery jako jsou Hvězdné války, Star Trek, Riddick a další, přesto tvůrci raději zůstávají stát pevně nohama na zemi. A rozhodně to není jen výškou rozpočtů, ale hlavně především tím, že lidé mají raději to, co je jim blízké. A naše rodná planeta je blízká opravdu všem. Všechny takto vzniklé filmy lze pak rozdělit do tří základních kategorií:
1)(post)apokalyptická budoucnost
2)budoucnost ve znamení diktatury
3)technologie na vysoké úrovni
Nyní bych je postupně probral, i když často dochází k prolínání jednotlivých kategorií.
Nejprve se podívejme na zoubek apokalyptickým filmům. Zde bude výčet nejkratší. Ono je totiž hodně těžké nechat vyhladit lidstvo, zdevastovat Zemi a zároveň držet omezený příjem peněz na uzdě a vytvořit racionální příběh. Když totiž vše zničíte, není už moc s čím pracovat. Často je pak apokalypsa jen okrajovým tématem. Typickým zástupcem by pro tuto kategorii mohla být Planeta opic se všemi svými pokračováními a remaky. Tvůrci s nápadem výměny pozic lidí a opic mezi diváky uspěli a dodnes patří první díl se šokujícím koncem k filmovým legendám. O něco hůř na tom je Stroj času, který se dočkal mnoha zfilmování (poprvé v roce 1960, naposledy v roce 2002), v němž se cestovatel z minulosti dostane do daleké budoucnosti, kde po pádu Měsíce na Zem vyhyne veškerý život a kde se po několika tisících letech opět vyvinou lidé. Klasický příběh H. G. Wellse měl bohužel smůlu, že nejprve vznikl tak brzy, kdy nebyly dostatečně vyspělé triky, a že následně vznikl sice v době s kvalitním trikovým zázemím, ale zfilmován byl nezkušenými lidmi. Možná nečekaně, ale přesto, do této škatulky spadá i Terminátor a Matrix. Přestože se prvně zmíněný z 95% odehrává v současnosti (nebo spíše v minulosti, záleží na úhlu pohledu), tak nám právě v krátkých prolozích ukazuje budoucnost, v níž zavládl chaos a vláda strojů. Podobně, nebo spíše důmyslněji šli na to stroje v Matrixu, které si lidstvo podmanily mnohem snáz a nyní z nás čerpají energii potřebnou k chodu (i když už vlastně ne, Neo nás spasil). Sice nepatřím k vyznavačům kultu, který film Matrix vytvořil, ale svět budoucnosti, jak je nám prezentován hlavně v prvním a třetím díle, patří k těm nejdrsnějším a nejpesimističtějším ze všech. Ani 28 dní poté, kdy je většina obyvatel vyhlazena (či přetvořena) kvůli viru a prázdnými ulicemi Londýna pobíhá Cillian Murphy, nevypadá nejhůř, ale podobně (a opět jen okrajově) ukázal svět budoucnosti Terry Gilliam ve Dvanácti opicích, kde je svět zamořen právě kvůli skupině, která se nazývala 12 Opic. Častý jev v této kategorii je, že nás tvůrci nechávají prožít přímo danou apokalypsu (bohužel, občas se ji lidskému druhu podaří odložit/přerušit/zastavit). Poměr povedených a nepovedených apokalyps je ale vcelku vyvážený. Když Bruce Willis s partou odpadlíků odkloní asteroid v Armaggedonu, tak jej tvůrci v Drtivém dopadu v klidu nechají smést část Země. Když se nás snaží zotročit mimozemské civilizace (ať už v Dni nezávislosti nebo ve Válce světů), vždycky je dokážeme porazit nějakým cizorodým virem. Za to matku přírodu jen tak nezastavíme, a tak nechá ve Dni poté zmrazit severní polokouli, abychom konečně přestali znečišťovat ovzduší (v této snaze jí pomáhá Al Gore v Nepříjemné pravdě, což je takový „prequel“ ke Dni poté ?).
Velmi zajímavou skupinu tvoří sci-fi filmy, kde se budoucnost planety nepatrně vrací k minulosti a to znovunastolením diktátorských režimů. Tentokrát ale u států, které jsou známy svou pevnou demokracií. Nejčerstvějšími příspěvky v této kategorii jsou Potomci lidí a V jako Vendeta, kde je tím diktátorským státem Anglie, zatímco zbytek světa se pohroužil do chaosu a nemohoucnosti. V obou případech je dán důraz na ochranu vlastních obyvatel před přistěhovalci (Potomci lidí) nebo „degeneráty“, jak řekla jedna postava ve filmu V jako Vendeta, mezi než se řadí homosexuálové nebo lidé vyznávající náboženství jiné než křesťanské. Jak je patrno, zřejmě tato jediná kategorie sci-fi filmů dává možnost vytvořit o několik řádů umělečtější film, který dokáže zapůsobit i na jiných rovinách než jen těch smyslových, kdy jsou naše smysly často opíjeny rohlíkem v podobě bombastických scén ve snaze zakrýt pokulhávající děj. V těchto případech je tomu tedy naopak a zmíněné dva filmy nejsou jediné. Za historii kinematografie vzniklo mnoho takových filmů, které mají kupodivu docela často předlohu ať už knižní nebo komiksovou. Potomci lidí pocházejí od autorky detektivek P. D. Jamesové a V jako Vendeta od Alana Moora. Mezi další, dnes již klasické vědeckofantastické filmy patři 1984 Michaela Radforda s Johnem Hurtem v hlavní roli, který byl natočen v symbolický rok 1984 a pojednávající o dozoru Velkého bratra v utopické Oceánii, je nejen dalším příkladem (tentokrát nenápadnějším) diktatury, ale hlavně se zakládá na úspěšném románu George Orwella. O osmnáct let mladší 451° Fahrenheita s Julie Christiovou podle stejnojmenného románu Raye Bradburyho pojednává o světě, který byl dokonale zmanipulován tak, že se nikdo neopováží vybočit z řady. Nejdůležitější je zde snaha o zlikvidování veškeré literatury, což mají na starost hasiči (jejich práce nabrala nový směr), z nichž jeden tvoří hlavního hrdinu příběhu Montaga (Oscar Werner). Ten se zprotiví řádu tím, že jednu knihu nespálí, ale ze zvědavosti si ji přečte. Tím se stává pronásledovaným. Je vám pak dozajista jasné, odkud čerpali inspiraci tvůrci Equlibria z roku 2002 v hlavní roli s Christianem Balem a Emily Watsonová, protože, až na způsob získání poddajnosti lidu a vymezení toho, co vše je určeno k bezprostřední likvidaci, se jedná o vykrádání 451°Fahrenheita. Humornou hříčku mezi masou hlubokomyslných filmů pak představuje polský film Sexmise Juliusze Machulskiho, v níž jsou dva muži po letech hybernace konfrontováni se světem, jež plně ovládly ženy, protože se mužská populace vyhubila během Třetí světové války. Další filmy už bohužel postrádají dostatečnou kvalitu, a tak dva snímky z roku 1937 – Zardoz a Soylent Green, představující totalitu trochu odlišně, už do zlatého výběru určitě nepatří. V Zardozu je vytvořeno jedno dokonale oddělené místo, kde je vytvořen svět o který se starají počítače, a až s příchodem Zeda, kterého v té době ztvárnil Sean Connery (!), se zdejší vybudovaná hierarchie rozpadá. V Soylent Green je „dokonalá“ budoucnost narušena rychle ubývajícími zdroji potravy. O něco zajímavější je Loganův útěk z roku 1976, o jehož remake usiloval před pár lety Bryan Singer a ve kterém je totalitní režim založen na tom, že všichni lidé po dosažení třiceti let prochází omlazovací kůrou. Jak ale hlavní postava, policista v podání Charltona Hestona zjišťuje, tzv. „omlazení“ není nic jiného než prachsprostá likvidace, aby byl udržen na uzdě populační růst. Země tu tak má úplně opačný problém než Potomci lidí, kde se naopak lidé rodit přestali, a tak je vybíjení lidí jen nenuceným urychlením přirozeného procesu.
Po vizuální stránce jsou si všechny tyto filmy navíc hodně podobné. Žádné futuristické vize, svět zítřka je ztvárněn spíše po vzoru světa minulosti. Autoři tím dávají najevo, že diktatura není žádný med a dochází při ní k úpadku, k žádnému rozkvětu. Přesto si vás dokáží svou neútěšně depresivní atmosférou získat.
„High-tech“ vědeckofantastické filmy jako jediné dokáží zobrazit vcelku spokojenou společnost, která vyspěla jak po technické, tak duševní stránce. Přesto přetrvávají neduhy jako diferenciace společnosti (kdo asi bydlí v těch zatuchlých spodních patrech?) nebo se přeceňují vlastní sily lidí při vytváření nových strojů. Děj je pochopitelně zaměřen na budoucí moderní vymoženosti. Jen málokdy ale lidstvo, které vytvořilo mnohdy neuvěřitelné věci, zůstává pouze na Zemi. Nejednou se prostřednictvím vesmírných lodí dostáváme do vesmíru nebo na cizí planety – Ztraceni ve vesmíru, Horizont události, Mise na Mars, 5.element a další. Zatím se jen málokterý film zabýval problémem robotiky v budoucnu. Nejvíce k tomu měl našlápnuto Alex Proyas se svým Já, Robot zakládajícím se na knize Isaaca Asimova. K překvapení vytvořil vyváženou směsici zábavného a intelektuálního filmu. O něco hůř se při adaptaci Asimova díla dařilo Chrisu Columbusovi (první dva Harry Potterové), jehož Andrew – člen naší rodiny postrádal jakoukoliv myšlenku a fungoval pouze jako rodinný film na jedno odpoledne. Dále se robotikou zabýval Steven Spielberg v A.I. Umělé Inteligenci, která sice nenašla dostatečnou podporu v široké divácké obci, ale spíš se může jevit jako nepochopné dílo. Ale i Spielbergovi se zadařilo, a to s Minority Report, kde se dokonalý policejní systém zabraňující spáchání trestného činu, jeví jako nedokonalý. Opomenout bychom neměli i Brazil, netradičně šílenou vizi jakési budoucnosti (opět z hlavy jednoho z Monthy pythonů Terryho Gilliama), který kromě nadstandardních prostředků vyobrazil i rozvinutý úřednický aparát. Žánru je pak blíže noir detektivka Blade Runner Ridleyho Scotta podle románu P. K. Dicka v hlavní roli s Harrisonem Fordem, pro něhož to byla v době Hana Sola a Indiana Jonese vítaná možnost odběhnout od určitého typu rolí. Tou největší klasikou, která byla ve své době revoluční a která je považována za praotce všech sci-fi filmů moderních světů, je německý film Metropolis režiséra Fritze Langa z roku 1927. Nadčasové, vizionářské dílo dodnes budí respekt je obdivováno širokými masami.
Je nesmírná škoda, že mnoho z klasických filmů žánru sci-fi se u nás nedá sehnat, a tak člověk musí spoléhat na občasné výjezdy do zahraničí s cílem nákupu nezískatelných titulů nebo použít nelegálnější cesty. Ať už tak nebo tak, shlédnutím většiny výše zmíněných a pochválených filmů nic nezkazíte. A abych citoval - „Ocitáme se v roce, kdy si ještě neuvědomujeme, že budoucnost je za rohem.“ Staňte se tedy těmi zasvěcenými, ať vás za několik let něco nepřekvapí.
