Interview – Clint Eastwood
Clint Eastwood vypráví o natáčení svého nového snímku z druhé světové války „Vlajky našich otců“ a o jeho srovnání s konflikty dnešní doby.
O: Proč jste si vybral právě tento námět?
Nikdy tu vlastně nebyl opravdový příběh o Iwo Jimě, i když ta kniha měla na obalu obrázky z tohoto místa. Nebylo tu nic, co by vyprávělo o útoku, o největší a nejzuřivější bitvě v historii Námořní pěchoty.
Přesto to hlavní, co mě vedlo ke zpracování tohoto tématu, byla kniha, ačkoli není přímo válečným příběhem a nevytyčuje jasně stezku pro natočení opravdového válečného filmu. Ve skutečnosti je to studie přeživších vojáků, kteří vztyčili vlajku, a mě vždy zajímaly osudy jejich rodin, například to, jak se k nim dostávají informace o událostech dlouho potom, co se skutečně staly.
Z rozhovorů s veterány této i jiných invazí mi připadalo, že ti, kdo skutečně trpěli v první linii a museli čelit velkým věcem, mluvili o své činnosti tišeji a méně než ostatní. Můžete si být jisti, že úkolem největších chvastounů chlubících se svými bohatými zkušenostmi z boje bylo velice pravděpodobně čištění latrín nebo něco podobného.
Je zřejmé, že lidé jako John Bradley, kteří se vraceli domů v době, kdy nebyla příliš rozšířená jakákoli psychologická pomoc, mají hodně společného. Přijeli domů a bylo jim řečeno, ať se s tím nějak vyrovnají. Pokud neměli manželky nebo jiné milované blízké, bylo jenom na nich, jestli to zvládnou sami nebo ne. Proto je můj film o těchto zážitcích, o tom, jaké to je být mladým mužem vrženým do světla novinářských objektivů, a doufám, že tento snímek věrně popisuje svět slávy a ten pocit, když s vámi zacházejí jako s prezidentem.
Ti muži byli považováni za celebrity, ale oni se tak necítili; jejich pocity byly velice složité, stáli na pódiu, zatímco spousta jejich přátel zahynula v této nelítostné bitvě. A přitom ona známá fotografie Johna Rosenthala byla pořízena teprve čtvrtý nebo pátý den boje, ani ne ve čtvrtině jeho trvání. A to je právě to, co mě zajímá.
O: Proč jste se rozhodl Vlajky našich otců nenatočit jako zcela chronologický příběh?
S Paulem Haggisem jsme o tom hodně mluvili, protože jak už jsem řekl, je velice složité tuto knihu převést do filmového scénáře. On rád vtipkuje a po naší první společné schůzce prohlásil: „Mám asi jedenáctiprocentní šanci na úspěch.“ A já mu na to řekl: „Hele, neměj obavy, půjde to.“
Bavili jsme se o tom každý den po telefonu, filozofovali jsme, ale on měl problém se do toho dostat. Mysleli jsme, že to uděláme pěkně popořadě, s Iwo Jimou jako prvním důležitým momentem. Jenže potíž byla v tom, že je velice složité zachytit dopad událostí na tři různé muže včetně jejich vzpomínek, s takovouhle zápletkou se špatně pracuje. Přecházíte ze současnosti, kterou je rok 1994 ve Státech, do jiného období, znovu do jiného a pak zase zpátky do současnosti.
Jediná příležitost, kdy jsem se s tímto setkal, byla při natáčení snímku Bird a můžu říct, že jsme měli velké potíže s flashbacky, flashbacky flashbacků a náhlými skoky do současnosti – mohlo vás to přinejmenším hodně zmást. Ale vypadalo to jako logický způsob, jak to udělat… James Bradley napsal svoji knihu jako něco podobného detektivce, s obcházením okolí a vyptáváním se lidí, proto je velmi rozsáhlá. Musíte mít přímé dojmy z bitvy, abyste dokázali vylíčit pocity těch vojáků. Myslím, že je vystihuje postava Adama Beache, když je ve vlaku a říká: „Neměli bychom tu být.“
O: Vaše filmy jsou zároveň citlivé i plné násilí. Jak dokážete dosáhnout rovnováhy?
Všechno je to o citech, nemusím nic vyvažovat, jen točím, a čím jsem starší, tak nacházím různé příběhy, věci, které mě ovlivňují. Začínal jsem jako herec ve filmech plných akce a teď jsem se dostal do stadia, kdy raději ustupuji zpátky za kameru. Prostě cítím, že bych měl oslovovat záležitostmi, které jsou mi blízké, spíš než fantasy postavami, kterými určitě nejsem.
O: Jaké bylo natáčení na Islandu?
Miluji filmování na Islandu – když to poprvé někdo navrhl, nedokázal jsem si představit, jak to bude fungovat, ale léto na Islandu je velice podobné Iwo Jimě v zimním období. Iwo Jima je geotermální ostrov s četnou sopečnou aktivitou a spoustou síry vycházející z puklin v horách. Island nebyla jediná možnost, ale má velice ojedinělé pláže s černým pískem, který je velmi těžké napodobit. Hledali jsme podobné pláže po celém světě, například na místech, jako je Four Seasons na Havaji se samými luxusními sídly a hotely (smích). Nakonec to vypadalo, že jedinou možností bude natočit současné části skutečné Iwo Jimy, ale to by od nás nebylo moc ohleduplné, protože toto místo je považováno za posvátné a není tu vůbec turistický ruch. Pro vstup potřebujete speciální povolení od japonské vlády a ta si tuto oblast velice hlídá a lidé ji uctívají, protože zde zmizelo na 12 000 dosud pohřešovaných mužů. Nemohli bychom používat pyrotechniku pro reálné záběry z bitvy, a proto jsme se přesunuli na Island.
O: Můžete nějak porovnat události na Iwo Jimě s přítomností?
Každá válka má své problémy, jde o úplně jiné historické období. Když se k nám válka dostala přes Pearl Harbor, hrozilo reálné nebezpečí, že kdybychom nebojovali a nepokoušeli se vyhrát, mluvili bychom dnes jiným jazykem. Nebylo tedy o čem diskutovat, a tak mnoho mladých mužů a žen vydávajících se do války, kteří se museli vzdát svých každodenních životů, byly jen obyčejné vyzáblé děti. Bylo jim v průměru devatenáct let, ale všichni měli tuto myšlenku, měli stejného ducha. Pro mě bylo důležité vyprávět ten příběh právě kvůli tomuhle, příběh o době plné myšlenkové sounáležitosti. Myslím, že ona fotografie vztyčení vlajky je jen takovou obyčejnou momentkou, a v tu chvíli nic zvláštního neznamenala, už proto, že to bylo již podruhé v řadě, ale přesto je něčím výjimečná. Je to umělecké dílo, protože vojáci se nedívají do fotoaparátu. Snímek ukazuje jednotu lidí pracujících společně na naprosto běžné věci. Jejich ruce vás oslovují, jejich ruce jsou vidět. Tento záběr byl zveřejněn v okamžiku, kdy lidé cítili, že musí v této válce zvítězit.
Se současností to má společné to, že válka je válka, a když jste v první linii, máte spoustu všelijakých problémů, se kterými se musíte poprat a kterým může špatně rozumět někdo, kdo je zvyklý žít mimo armádu. Ti muži byli často pouze ovlivněni nadřazenými silami, aby dělali všechno pro své poslání, a když nebylo kam jít nebo co splnit, vraceli se domů. Kromě Johna Bradleyho, který byl profesionál. Jít do boje bylo pro něj stejně samozřejmé jako mluvit.
O: Jak myslíte, že bude film přijat v Japonsku?
Nemám ponětí, ale mnohým Japoncům z jiných koutů světa se líbil. Po válce s touto bitvou Japonci příliš nepočítali a nezmiňovali se o ní. Není v učebnicích a žádný z herců z Dopisů z Iwo Jimy o ní vůbec nic nevěděl. Současná mladá generace o tom moc neví, ale je zvědavá, zajímá ji to. Myslím, že je důležité o těchto událostech vyprávět, nejen pro Japonsko, jehož lidé se museli vzdát velké části svého území, ale pro všechny lidi na světě, aby viděli, že válka je o naprosto zbytečném zabíjení lidí navzájem, takových lidí, ze kterých by mohli být v běžném životě přátelé. To nezní pro lidstvo, které ve válkách pokračuje, příliš pozitivně, ale možná tu války byly už před námi… vlastně na to nemám jednoznačnou odpověď, jen se snažím poskytnout lidem to málo znalostí, co mám.
O: Co si podle vás diváci z tohoto snímku odnesou?
Chtěl jsem, aby veřejnost poznala tyto lidi a viděla, čím museli projít, chtěl jsem jim předat ty pocity. Pocity lidí, kteří propůjčili své životy falešné slávě, dnes naprosto běžné. Žijeme ve světě, kde se hodně věcí změnilo, máme profesionální armádu a země jsou na tom ekonomicky mnohem lépe. Všechno tohle je ale možné jen díky těžkým časům, které jsou mnohdy daleko za námi. Jsme teď více rozmazlení, válka nám připadá příliš nepohodlná, ale tehdy byla nutná proto, aby vše bylo takové, jaké to známe dnes.
O: Jak moc důležité bylo vytvoření mytické hrdinské atmosféry?
Tohle bylo velice zásadní, protože v dnešní době je za hrdinu považován skoro každý. Ale ve čtyřicátých letech tu byli lidé neuvěřitelných činů. Američané dělají hrdinské skutky každý den – včera večer jsem viděl ve zprávách hasiče, který zachránil dva lidi z hořícího auta cestou domů z práce. Jak stárnu, přemýšlím nad tím, kdo je hrdina, a co se týče války, byli tu Patton a Eisenhower, Derek Cooper a pár herců, doslova hrstka, ale byly to osobnosti. Dnes už musíte všechno dešifrovat – hvězda je každý, a proto máme superhvězdy. Pro slávu stačí, aby byl člověk bohatým dědicem (smích) – teď nemyslím nikoho konkrétně (smích).
Prostě sláva už nemá takovou váhu.
O: Myslíte, že vaše děti jednou natočí film o vás?
Ne. Nemyslím si, že by byl můj život něčím zajímavý, možná proto jsem se stal hercem. Jsem šťastný, že můžu dělat práci, kterou jsem měl vždycky rád a kterou si užívám dodnes. Zatím mi nepřipadá, že bych měl jít do penze. Jestli ano, tak mi to akorát zatím nedošlo. Možná prostě jenom čekám, až mě do toho důchodu někdo pošle.
O: Jaké odezvy jste měl od rodin skutečných vojáků?
Je to velmi dojemné, sledovat vztah mezi otcem a synem. Syn, který poznává svého otce, vidí, jakou výjimečnou osobností byl, obzvláště co se týče Johna Bradleyho, který byl opravdu extrémně známý a oceňovaný. Z těch tří mužů měl největší zkušenosti coby zdravotník, a když tohle zjistíte o svém otci, je to velice emotivní okamžik. Chceme ukázat, že tito muži byli jen parta mladíků pověřených bojovat za svou vlast, a jak sledujete záběry, vidíte, že my ukazujeme skutečné lidi. Tyhle devatenáctileté až pětačtyřicetileté muže v průběhu dvou týdnů. Měli bychom jim být za to všechno vděční, ačkoli se na našem pobřeží bojovalo, což by žádný Američan nikdy nechtěl.
O: Iggyho smrt byla hrozná. Lákalo vás zobrazit to na plátně?
Četl jsem pouze jeho lékařskou zprávu a z té jsem se dozvěděl pouze něco o tom, že byl jistým způsobem mučen. Bylo to velice obrazně popsáno, ale nebylo to nic, co bych chtěl ukazovat ve filmu. Prostě zmizel a všichni víme, jak se to stalo. Já jsem to jenom nechtěl ukazovat.
O: Je podle vás propaganda nejcennější zbraní války?
Chtěli jsme věrně zobrazit propagandistickou mašinérii toho období. Ale postupně jsme viděli různé válečné filmy, a všechny toho byly plné. A mimo jiné tam teenagery a dvacetileté vojáky hráli herci mezi třiceti a čtyřiceti lety. My jsme chtěli být jiní.
Zdroj: IndieLondon
