Proměny hororů
Já rád játra, ty rád játra aneb průřez stoletím v žánru horor.
Všechno to začalo roku 1922. Tedy, ne tak docela, ale tehdy to opravdu bouchlo. Do kin totiž přichází jeden z kultovních kousků – Upír Nosferatu Fridricha Murnaua. A kdo v tom neviděl mazaně ukrytého Draculu, byl poněkud naivní. Režisér totiž nezískal práva k filmové adaptaci původní knihy o hraběti Draculovi, a proto pouze pozměnil místní názvy a jména v příběhu a jal se točit. Ve své době jistě Upír Nosferatu dokázal nažhavit davy, nicméně dnes, v období motorových pil, se divák nezalekne jen tak ledasčeho. Špičaté zuby charismatického upíra předvedl o devět let později ve svém díle také Tod Browning, když natočil dnes velice proslulou a uznávanou verzi Draculy s názvem, ehm, Dracula. A protože příšer není nikdy dost, ve stejném roce, 1931, vznikl i snímek s vcelku všeříkajícím názvem Frankenstein o bláznivém doktorovi, co dal vzniknout umělému člověku sešitému hned z několika částí. Režisér James Whale tady představil obecenstvu legendárního Borise Karloffa, který se v roce 1933 objevil v jednom z dosud nejuznávanějších hororů s názvem Mumie. Ve čtyřicátých letech se na plátně poprvé objevuje také postava vlkodlaka ve stejnojmenném snímku z roku 1941. Tento film je známý hlavně pro svou poutavou mysteriózní hudbu a skvělou výpravu.
Počínaje lety padesátými ovšem startují opravdové hororové žně a nezůstane jen u „příliš klasických monster“. Bohužel, odráží se to hlavně na kvalitě uváděných snímků. Roku 1958 je do kin uvedena nová adaptace Draculy a ve stejném roce také velice úspěšná Moucha, která si lehce zahrává s žánrem sci-fi. Přesněji řečeno, jde o křížení mouchy s člověkem, a to už zní trochu futuristicky. Nicméně diváci nejspíš milují zvrhlou fantazii, a tak se Moucha v příštích letech dočkala dvou značně slabších pokračování. Co se zajímavostí týče, v roce 1953 vzniká první 3-D film vůbec, horor Dům voskových figurín o šíleném umělci, co vraždí pro svou vzácnou sbírku soch. Jak to tak vypadá, tvůrci hororů pomalu začínají přecházet od příšer a podivných bytostí k lidem, které neopomenou vybavit řádnou dávkou sadismu.
Velké ohlasy vyvolává v roce 1960 hororové drama Psycho od slavného režiséra „z oboru“, Alfreda Hitchcocka. To, že nemůže točit na barevný film, ho neodrazuje a věří v úspěch krve tvořené z rozehřáté čokolády, který nakonec přijde. Ale protože vařit jen z napínavých momentů se zřejmě nedá a je potřeba dodat pořádnou porci krve, tak v roce 1964 přichází snímek Maska rudé smrti. Příběh vypráví o princi spolčeném s ďáblem, který na svém hradě pořádá pravidelné orgie a domnívá se, že ve svém sídle je dokonale chráněn před nemocí zvanou Rudá smrt, která způsobuje, že oběti umírají v deliriu a bolestných křečích. Domněnky mu ovšem vyvrátí Maska rudé smrti, která se jednoho dne objeví na jím pořádaném plese. No, a jak to potom pěkně čvachtalo, si jistě dokážete představit. Že Rosemary má děťátko se dozvídáme v roce 1968 a s ní přichází i nové pekelné téma. Mladá žena je ve snu znásilněna při satanistických orgiích, ale podivné události provázející její těhotenství ji nutí uvažovat, zdali tehdy snila nebo opravdu čeká prokleté dítě. Toto jsou nejznámější díla šedesátých let, ve druhé řadě za nimi pochodují doslova „masové“ tituly typu Krvežízniví milenci, I drink your blood, Volání smrti, Scream and scream again, a jak na tom tehdy bylo s tvorbou Československo, dokazuje původní horor s názvem Kybernetická babička.
V sedmdesátých letech už byl výběr skutečně pestrý, ať už diváka lákaly haldy vnitřností nebo mysteriózní atmosféra. Jako příklad z toho prvního soudku může sloužit typický slasher Black Christmas, který právě vyslal do kin svůj remake, ovšem druhý okruh je poněkud zajímavější. Roku 1973 přichází do kin kultovní psychologický horor Vymítač ďábla o dívce posedlé pekelnými silami, který je dosud velice uznávaný. O tři roky později neobvykle stojí v čele vraždění žena, a to Sissy Spaceková v adaptaci románu Stephena Kinga Carrie. Ve stejném roce nám tvůrci nabídnou i ďábelské dítě jménem Damien, který nám dává jasně najevo, že Přichází Satan! Bohužel, jeho rodiče o třech šestkách v srdci svého syna nemají ani tušení. Tento horor slavil úspěch také díky vynikající hudbě Jerryho Goldsmithe, která byla po právu oceněna Oscarem. Nejen temné síly pekelné, ale i knihy Stephena Kinga jsou zřejmě dobrou inspirací, a proto v roce 1980 Stanley Kubrick natáčí své velké dílo – Osvícení. Snímek vyniká nejen kvůli prvotřídní režii, ale také díky sugestivnímu hereckému výkonu Jacka Nicholsona v roli šílené hlavy rodiny, co chodí na panáka s mrtvými návštěvníky zapadlého hotelu. V osmdesátých letech ukazuje své umění i další ze známých režisérů, Steven Spielberg, který ve svém filmu Poltergeist dává ochutnat divákům něco z duchařského tématu. V tomto období se natáčí také hodně předělávek původních hororů a také mnoho pokračování, jako například 6 dílů Pátku třináctého, které nakonec přestaly bavit i ty nejotrlejší fanoušky.
Devadesátá léta přinášejí éru sci-fi námětů, o čemž svědčí populární Kostka z roku 1997 o šesti cizincích uzavřených ve fantaskním vězení. Snaha o nalezení nových témat vyústí v „obsazování“ sourozenců, potomků či jiných příbuzných Satana, Draculy, vlkodlaků a podobně. Naštěstí se diváci dočkají i několika kvalitních snímků. V roce 1999 překvapí Šestý smysl, kde se režijně vyřádil mistr napětí M. Night Shyamalan a zazářil talentovaný dětský herec Haley Joel Osment, který svým výkonem téměř zastínil Bruce Willise. Ten se ale nemohl ničemu divit, protože byl stejně po celý děj filmu poněkud mrtvý. Že úspěchu můžete dosáhnout i s ruční kamerou, dokazuje Záhada Blair Witch ze stejného roku, která šokovala davy fámou, že jde o skutečné záběry studentů natáčejících materiály pro školní projekt. Co se týče hororového žánru, lze zalovit i v domácích vodách. Roku 2000 se F. A. Brabec vytasil s povinnou četbou téměř každé základní školy - Kyticí. Film sklidil velké ohlasy i několik Českých lvů za kameru, hudbu, zvuk a nejlepší film roku. O dva roky později se od amerických producentů dozvídáme, že než zemřeme, uvidíme Kruh. Předělávka původního japonského hororu dýchá tajemnou atmosférou ústy zhrzeného mrtvého děvčátka. Problém je, že už jde o skoro poslední poměrně kvalitní americký horor. V dalších letech přichází do kin typická béčka, která se všemi prostředky snaží vydrápat do áčkové kategorie, a když už ani to nefunguje, producenti nasazují předělávky, jako např. Hory mají oči, Mlha nebo další díl Kruhu, které ale nic nového nepřinášejí a divákovo oko aby spíš zaplakalo. Příkladem za všechny je 3:15 zemřeš, původní The Amityville Horror je z roku 1979, který se snaží splácat do jedné hroudy laciné lekačky, množství rádoby děsivých momentů i scény nápadně podobné mnohem úspěšnějším filmům, jako například Kubrickovo Osvícení. Za zmínku stojí snad jen Saw: Hra o přežití z roku 2004, která představila publiku zvrhlého a přitom až děsivě geniálního vraha, který má zálibu ve hře na kočku s myší, a proslula fascinujícími dějovými zvraty i tíživě hrozivými pocity neodbytně se kradoucími divákovou myslí. Saw se dočkalo i dvou pokračování, která ovšem svou kvalitou první díl nepředčila a spíš jen stupňovala brutalitu a nápaditost ústředního zabijáka. Je to trochu škoda, rozvinutí zvrhlé psychologie by bylo určitě zajímavější, nicméně Američané vsadili na pokus strhnout davy vlnou násilí. A teď máme rok 2007. V nejbližší době nás čeká nejen variace na poněkud vyčpělé téma Hory mají oči 2, ale i mysteriózní thriller The Number 23 nebo pocta všem slasherům světa Grind House. Těžko říct, kterou cestu si hororový žánr vybere pro příští léta, jisté je jen to, že mnoho lidí zemře.
