Roboti – hračka nebo vražedný stroj?
Vědeckofantastické příběhy nabízejí nespočet ohromujících vynálezů a převratných technologií, ale jen málokterému jsme se přiblížili tolik jako robotům. Největší mozky světa (a hlavně Japonci) pracují na tvorbě robotů, kteří by byli schopni věcí známých z literatury a filmu. Mohou přitom z těchto zdrojů čerpat inspiraci?
Děti si kupují jejích akční figurky a hrají si nimi, zatímco oni ve filmech klidně zabíjí. To je možná trochu nadsazené, ale je to tak. Roboti jsou ve filmech buďto výteční pomocníci v domácnosti a starostlivé chůvy, které děti považují za svoje vlastní velké hračky, nebo jsou zkázonosným strojem, za jehož vývojem (podobně jako jaderných zbraní) stojí člověk. Měla by tedy člověku naskakovat husí kůže při představě, že jednoho dne bude mít každá rodina svého robota? Obávat se apokalypsy jako Sarah Connorová, nebo se těšit na bezmeznou pomoc při péči o děti jako Richard Martin? Jedno je jisté, ve filmovém světě si můžete vybrat z obou variant.
Robopsychika
Kdybych měl vyjmenovat všechny filmy, ve kterých se lidské stroje objevily, nabyl by tento článek dvojnásobného rozsahu. Kromě těch nejznámějších bych však vyjmenoval Total Recall, Austin Powers, Den, kdy se země zastavila, Pluto Nash, Metropolis, Souboj titánů, Čaroděj ze Země Oz, Roboti, Monstrum z galaxie Arkana a další. Ve většině z výše uvedených případů jsou však roboti pouhými stroji, které mají buďto dotvořit atmosféru vědeckofantastického žánru nebo pouze ozvláštnit příběh. V těchto filmech se tak jejich reálná existence a principy, díky kterým “žijí“, neřeší. Trend psychoanalýzy lze navíc zpozorovat až v soudobé kinematografii, která ve velkém čerpá z klasika sci-fi literatury, Isaca Asimova.
Znění Tří zákonů robotiky:
1)Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby mu bylo ublíženo
2)Robot musí poslechnout člověka, kromě případů, kdy je to v rozporu s první zákonem
3)Robot se musí chránit před poškozením, kromě případů, kdy je to v rozporu s prvním nebo druhým zákonem
Kvůli jistému problému, který ještě zmíním, byl později definován ještě tzv. Nultý zákon:
Robot nesmí ublížit lidstvu nebo svou nečinností dopustit, aby mu bylo ublíženo.
Právě jeho tři zákony roboty mají několik chyb, přestože se mohou jevit jako zcela neprůstřelné, pokud by se jednalo o sériově vyráběné roboty bez vlastní logiky plnící omezenou řadu příkazů. Nejsou definovány tak, aby jim umělý stroj na bázi lidství dokázal porozumět. Tři zákony jsou definovány tak, jak by mohli být definovány normální zákony člověka. Ten sice chápe, že je musí dodržovat, ale ne vždy tak činí. Jak tedy zabránit robotům, aby nedělali špatnou věc, kterou při programování člověk zapomněl uvést ve výčtu všech špatných věcí. Je proto z filozofického hlediska pěkné, že právě mnoho z novějších filmů se zaobírá problémy, které způsobí nedokonalost lidských znalostí. V Spielbergově filmu A.I. Umělá inteligence a Columbusově filmu Andrew – Člen naší rodiny se zabývají problémem sebeuvědomění, kdy se robotické stroje v podání Haley Joela Osmenta, respektive Robina Williamse snaží najít smysl života robota, který nechce být člověkem, ale díky své neuchopitelné umělé inteligenci i umělé stavbě těla nenachází cestu ze začarovaného kruhu. Alex Proyas ve filmu Já, robot řeší otázku tří zákonů, které mohou být chápány v různých smyslech. Nejvyspělejší robot podnikne prostřednictvím celosvětově propojené sítě převrat, jímž chce pouze ochránit lidi. Obecně se největší problémy točí ohledně toho, kdy námi vybudovaná technologie přeroste své tvůrce a stane se samostatně uvažujícím strojem. Na to lidé doplatili v Blade Runnerovi Ridleyho Scotta podle knihy dalšího sci-fi klasika P. K. Dicka. Roboti vlastně nevědí, že jsou roboty, ale zjištění tohoto faktu v nich vyvolá nenávistnou reakci. Obdobným příkladem je Terminátor, ve kterém měla lidská pýcha dalekosáhlejší důsledky. Stroje se staly svébytnou rasou, která s lidmi začala soupeřit o nadvládu nad světem. Roboti jsou tedy dobrým sluhou, ale špatným pánem. Ve filmech i literatuře už jsme se jako rasa nejednou spálili, když jsem se snažili stvořit život, aniž by nám k tomu dala matička Země svolení. Lidé nejsou dokonalou rasou, a tak nemohou stvořit ani dokonalé stroje, proto jedněmi z mála robotů, kteří určitě nepotřebují psychiatra, aby se vyplakali ze svých depresí, jsou Transformeři.
Masky vs. CGI
Odběhněme ale od filozofických žvástů a pojďme se na roboty podívat z povrchnějšího hlediska, a to jak jsou roboti vytvořeni, znázorněni a zahráni. V tomhle ohledu si nezadají s mimozemšťany, kteří taktéž doplácejí na omezenost lidské fantazie, proto jsou roboti jak ve filmu, tak ti skuteční, vyvíjení mechanoidi v Japonsku, hodně podobní lidem. Mají dvě ruce, nohy, dvě oči, uši, nos a všechno, i když by postačily dobře umístěné receptory/reproduktory. Věřte, že obzvláště ve filmech to není jen proto, aby z nich lidé neměli strach. Důvodem (obzvláště v století minulém) byla neexistence digitálních efektů, které by dokázaly stvořit cokoliv. Proto za roboty zaskakovali herci, kteří v případě nouze vystačili s efektním make-upem, ale většinou jim stačilo „chovat“ se jako robot. Ať už je to všemi milovaný T800 v nezapomenutelném podání Arnolda Schwarzeneggera, Rutger Hauer jako slizký Roy Batty, Peter Weller v roli RoboCopa (což je asi jeden z nejoriginálnějších robotů, protože je složeninou člověka a robota a jeho existence není vyloučena), Jude Law jako Gigolo Joe z A.I. Umělá Inteligence nebo Anthony Daniels ve zlatavém obleku C-3PO. Až poslední roky, kdy se jednotlivé filmy trumfují ve reálnosti digitálních triků, nám nabídly dva prototypy. Je jím Sony z řady NS5, ve kterém se pomalu ztrácela původní identita herce v zeleném Alana Tudyka, a Optimus Prime se svou bandou, kteří nehledali předobraz v lidech, ale v autech.
A nejlepšími roboty jsou…
Transformers. I když by se to k letněblockbusterovému zaměření a hračkoidnímu původu nemuselo zdát, Transfomers jsou asi nejdokonalejšími roboty, kteří se na filmovém plátně objevily. A důvod proč vlastně jsou nejlepšími je, že za jejich zrodem nestál člověk, ale jakási obrovská létající Krychle. Transformers jsou totiž spíš než elektrotechnickou součástkou svébytným organismem rovným člověku. Při jeho vzniku se nikdo nemusel omezovat lidskými znalostmi a vědomostmi, které by nikdy robota takové inteligence, uvědomělosti a zároveň nebezpečnosti nevytvořili. Tím pádem je ale zatracena možnost, že by někdy byli na naší planetě sestrojeni. Jednou silnou konkurenci mohou hledat v T1000 Roberta Patricka, který oplývá silnou neochotou být zlikvidován všemi možnými prostředky.
