Indiana Jones – Psychoanalýza mýtu jednoho biče a fedory
Někteří z nás již odhalili opar tajemství, který se vznáší okolo křišťálové lebky jako neproniknutelný závoj. I proto stojí za to zanalyzovat si váženého doktora Jonese a jeho filmy. A pěkně po Indianově způsobu.
Dobré odpoledne. Vy budete pan Jones, že ano? Indiana Jones. Inu dobrá, tak se tu, prosím, pěkně usaďte, položte se a za chvilku začneme. Vypadáte nějak uříceně a nechci být nezdvořilý, ale vy dokonce zapácháte. Kde jste to byl? Aha, Peru. Ten klobouk si můžete odložit a…vy s sebou všude nosíte zbraň? Chápu, Amerika a první dodatek Ústavy, ale když jste šel sem, mohl jste udělat alespoň pro jednou výjimku…Vy máte strach? Ne? Ale jděte, tady žádní náckové nejsou. Víte vůbec jaký je rok?
Po dlouhém sezení, které se protáhlo do brzkých ranních hodin, jsem sepsal následující text, ve kterém se ohlížím k osobnostním rysům a problémům Indiana Jonese a zamýšlím se nad některými jeho slabostmi a charakteristickými pomůckami. Dost patrné a z čeho bychom pro začátek měli vycházet, je jakýsi druh dvojí identity, který doktora Jonese sužuje. To, že vede dvojí život, se mu už nyní stává problematickým a do budoucna by se tento problém mohl ještě zhoršovat, co se týče jeho psychiky, vyústění v některou ze stařeckých chorob není vyloučeno. Na jedné straně stojí spořádaný, pohledný profesor dějin na univerzitě, který se neobejde bez tvídového saka a brýlí na očích. V hodinách působí dost uťápnutě, jako by měl ze svých studentů podvědomý strach, ale vyvažuje to bystrým intelektem a bohatou studnicí znalostí ve své hlavě. Na druhé straně pomyslné rokle stojí jeho druhé já. Otrhaný dobrodruh s kvérem u pasu, fedorou pevně usazenou na hlavě v jakékoliv situaci a mrštným bičem v ruce, který může použít jak k efektivnímu útoku, tak úprku. Zvlášť, když se vám propadá most pod nohama. Tato identita neprovozuje teorii, nýbrž praxi a dost ukázkovou. Sám se přitom stále vydává za archeologa, ačkoliv by tím dával případným zájemcům o tento obor, kteří se v něm shlédli, mylný příklad. Archeologie skutečně není o napínavém, strašidelném a akčním dobrodružství. Archeologie je o trpělivosti, pokoře před rozsáhlostí historie a piplavou zručností při odhalování časem ztracených památek. Ale to jsme trochu odbočili, podstatné je, že pro Jonese je archeologie a záchrana památek druhotným jevem a ziskem, ačkoliv ji vydává za hlavní účel a získává tak i potřebné finance na cesty, které ho zavádějí do všech nemyslitelných koutů světa a které mu mohou leckdy závidět i reportéři magazínu National Geographic. Jsou to výpravy na zasněžené vrcholky Nepálu, do flórou prorostlé džungle Peru, na hořce vyprahlá území Káhiry, do vodami zaplavených ulic Benátek a do šílenými uctívači bohyně Kálí prolezlé Indie. Je v tom jasně patrná touha po adrenalinu, nevšedních zážitcích, často až sebedestruktivních činech. A přitom na každém kroku dokazuje, že není superhrdinou. Dlouho bychom mohli spekulovat i o slově hrdina, protože Jones zůstává člověkem z masa kostí, který v jednom dobrodružství utrží víc šrámů než tajný agent jejího Veličenstva James Bond za celou sou kariéru (nepočítaje výlet do Černé Hory). Už když přišel do mé ordinace, byl propocený, poněkud nemytý a zjevně unavený, ačkoliv se neubránil šibalskému úsměvu. Právě se mimochodem vrátil z poslední výpravy, kterou sám nenazval ani tak křížovou jako nostalgickou a vyčerpávající, ale požádal mě, abych ve zbytku zachoval mlčenlivost a jako jeho terapeut mu musím vyhovět. Ale zpět k diagnostice pacienta…tedy klienta. Jeho lidskost se pomítá i do řady osobních či duševních problémů, kterými trpí už delší dobu. Dost podstatný se jeví jeho strach z hadů, který přesáhl běžné hranice této fóbie, ale dokázal mi, že s ní aktivně bojuje, neboť během svých výprav tradičně naráží na početné kolonie těchto plazů. Nakonec jsme dospěli k názoru, že tento strach pramení v dětství, kdy se dostal do nepříjemné potyčky s hady. Ostatně po několika hodinách a spoustě šunkových sendvičů se ukázalo, že výsledná podoba jeho dnešní osobnosti má kořeny dost silně zapuštěné v jeho dětství. Neutrpěl přímo kategoricky zařaditelné trauma, ale je zajímavé, že jeho honba za dobrodružstvím se promítala do stylu jeho života. Byl členem skautského oddílu a každou příležitost využíval k honbě za poklady a jejich údajné záchrany pro muzea. Tady objevuji jednu dost zásadní vlastnost pana Jonese, která v sympatiích vyvažuje jeho egoistické útěky za neobyčejnými zážitky, a to skromnost, nesobeckost, protože ať už dělá kde chce, co chce, nikdy to nedělá s vidinou zisku peněz a bohatství. V hledaných památkách vidí věc, která nemá skončit v rukou lidí se zlými úmysly, nýbrž v rukou těch, kterým patří, či ve vitríně muzea, aby každý mohl za cenu jedné vstupenky shlédnout artefakty z druhého konce světa. Idylku pak nepředstavuje jeho vztah s otcem, který měl řadu trhlin už v dětství a které přetrvaly až do dospělosti, dokud se s ním znovu „nenašel“ během pátrání po svatém grálu, kdy byl jeho otec unesen. Byl otcův nezájem důvodem, proč se Indiana Jones uchyloval k nebezpečným cestám? Chtěl na sebe strhnout otcovu pozornost, vydobýt si jeho pochvalu? Každý psycholog se základními znalostmi vám dosvědčí, že právě v tom tkví podstata otcovské lásky. Když se však pouto mezi nimi napravilo, Jones nepřestal s tím, co dělá a hlavně jak to dělá, čehož by se, pravdu povědět, v dospělosti už těžko zbavoval. Další problematickou oblastí jsou vztahy se ženami, což souvisí jak s jeho dvojí identitou, tak neustálou honbou za artefakty. Když se věnuje učení na univerzitě, musí uhýbat početnému davu dívčí části studentstva, která ho platonicky miluje a nebojí se mu to dát při hodinách najevo. Profesor Jones je však z takovýchto projevů dost rozpačitý a častokrát raději uteče oknem, než by riskoval. Jones dobrodruh pak okouzluje dámy svým šarmem a mužnou odvahou. Ačkoliv se často objevuje ve společnosti různých dam, není sukničkář, ale na druhou stranu odbočil, když jsme se přitočili k tématu manželství a rodině. Přesto se zdá, že je emocionálně dost upjat na jistou Marion Ravenwood, do které se zamiloval v mládí a ke které se, jak se mi svěřil, vrátil (nebo ona k němu?), i když ona ho jeden čas nemohla vystát. Ostatně, Indiana Jones už má svůj věk a Marion, i když nevědomky, zmínil během rozhovoru několikrát a pokaždé se u toho usmíval. Doktor Jones však není galantním princem na bílém koni, který by dívku přenesl přes louži. Ba naopak občas potřebuje, aby se samy přebrodily přes místnost plnou odpudivých druhů hmyzu. Chvályhodným prvkem osobnosti pana Jonese je, že má dobře sesumírované hodnoty, co se správně zvolené strany týče, pokud zrovna není pod vlivem krve bohyně Kálí. Pere se za právo, spravedlnost a dobro, a že to je zrovna americká strana, je poměrně náhoda. Hlavní je, že v něm můžeme vidět ikonickou postavu bojovníka s nacisty a posléze i s komunisty. Nebojuje s nimi ani tak kvůli ideologii, což by společnost potěšilo ještě víc, ale kvůli jejich obecně špatným úmyslům. Myslím, že už je na čase, abychom zapomněli na „ideologicky správného“ majora Zemana a všichni začali fandit Indiana Jonesovi, který nácky nesnáší podobně jako hady, jen z nich nemá strach. Po skleničce něčeho ostřejšího mi prozradil, že pravým jménem se jmenuje po svém otci – Henry Jones, ale raději vystupuje pod jménem Indiana, což bylo jméno jejich psa, na kterého má hezké vzpomínky. Vidíte, opět se dostáváme k vlivu dětství, ale není se co divit. Dětství a dospívání člověka formuje nejvíce, protože v té době je nejvíce tvárný a na Indym to zanechalo patrné stopy. Není dokonalý, ba naopak a právě proto jej všichni milují a obdivují. Je jeden z lidu, ale ten šťastnější, kterému nechybí šarm a ostrovtip, se kterým likviduje své protivníky. Ano, pan Jones v sobě ukrývá fyzickou zdatnost, až je s podivem, že tento akademicky vzdělaný člověk „nejdřív střílí a pak se ptá“. Nebo v Jonesově případě švihá bičem (když ale není zbytí, kvér se hodí na otravné mačetisty v parném dni). Poněkud matoucně působí zjištění, že tento jedinec nevykazuje známky agresivity, spíše je velmi klidný a vyrovnaný, ale jakmile vidí nácka, švihnutí bičem předchází ránu. Proč zrovna bič? Také zajímavá otázka. Opět si doktor Jones vybavil vzpomínku z dětství, ale přesto není ani cirkusákem ani dominantním sadistou, aby si jako společníka vybral bič. Vyjadřuje snad jeho touhu zkrotit nezbedné zloduchy? Je to tedy jakási metafora celoživotního postoje ke zlu nebo se zatím skrývá snaha o originalitu a obdiv k egyptským faraónům? Jisté je, že bez něj by pan Jones byl jako Luke Skywalker bez světelného meče. Kdybych nebyl bohabojný, přirovnal bych jej k světci a bič by byl jedním z jeho atributů, neuzmutelnou charakteristikou. Druhým atributem by byl klobouk. Není sice výjimečný, fedoru nosívá mnoho dobrodruhů, ale pro pana Jonese je něco jako závodní trikot, pracovní úbor. Pravdou je, že vyjma vyučování mu na hlavě sedí, ať už řádí vichřice nebo visí hlavou dolů. A sekne mu. Už jsme se málem dostali k jeho znalostem sedmadvaceti světových jazyků, když musel odejít. Vypadal mnohem klidněji a uvolněněji a já jsem mu popřál do budoucnosti mnoho štěstí. Každopádně Steven Spielberg a George Lucas stvořili sympatickou postavu, která si získává přízeň diváků svými chybami kombinovanými s okouzlujícími dovednostmi. Co je ale podstatné, že byla vytvořena čistá pocta dobrodružným brakovým seriálům. Aniž by je urážela, tak se neváhá uchýlit k sebeironii. Sem tam nepovedené triky, naivní děj, explicitní násilí, odzbrojující humor, vše má své místo a stačí si uvědomit, že ingredience byly použity záměrně. Indy práskne bičem a my mu to poslušně zbaštíme. 
