Žánrová škatulka pánů v hučce a se samopaly, která se stále drží v zájmu publika i kritické obce, se v těchto dnech opět ozývá prostřednictvím Veřejných nepřátel Michaela Manna.
Gangsterský film má bohatou tradici sahající k třicátým letům minulého století, tedy do doby končící prohibice, která znamenala rozkvět organizovaného zločinu a utopení amerického lidu v nekolkovaném lihu. Zatímco byl zákaz distribuce lihovin myšlen původně dobře, tak jako většina lidských výmyslů, která se zvrtla v čirou katastrofu, zrodila se jako vedlejší efekt chemických reakcí hvězda mezi gaunery – Al Capone a Chicago si vydobylo nelichotivou přezdívku, protože se spolu s ním stalo kolébkou všeho zla. Připočteme-li k tomu, že na přelomu dvacátých a třicátých let udeřila na svět první nefalšované globální ekonomická krize, nelze se divit, že se společensko-sociální situace zhoupla do závratných nížin. V tomto momentu mohla většina filmových studií udělat jedinou věc, aby si udržela diváka. Poprvé se uplatnil efekt úprku z reality.
Ve třicátých letech většina velkých studií vsázela na komedie a muzikály a vznikly legendární monstra v hororech studia Universal. Na druhé koleji povstalo mladistvé studio Warner bros., které se tomuto koloritu vzepřelo a ve svých produkovaných filmech zacílilo pozornost na holou skutečnost. Hlavním mottem byla reflexe neutěšené společnosti. Jedním z nezvratných faktů byla stoupající zločinnost. Zrodily se gangsterské filmy. Nakonec se ukázalo, že téma, které je aktuální, je i atraktivní a žánr jako takový nezanikl. Ačkoliv jsou doby třicátých let dávno minulostí a časy noblesních a krutých gangsterů také, téma se ve filmech objevuje stále, v průběhu celých filmových dějin až do dnešních dnů.
Na rozdíl od jiných specifických žánrovek jako třeba romantických komedií se gangsterce přihodilo, že její koncept, tedy výchozí body a spojnice na cestě k finále, zamrzly na jednom místě a ne a ne se pohnout, oživit se, ozvláštnit se, aby nedošlo k vystoupení z poměrně úzkého stínu, který je omezen danými specifiky. Dějová konstrukce novějších gangsterek se tudíž příliš neliší od autorských vizí nejstarších zástupců svého druhu. Moderní doba a její společenské klima není klasické podobě gangsterů jako pirátů měst, nakloněna, i proto vznikají především dobové snímky. Samozřejmě existují i výjimky, ale gangsteři se v těchto podmínkách mění v suchopárnou a nic neříkající skupinu organizovaného zločinu. Svou roli sehrává taktéž technologický pokrok, který změnil metody, jakými síly podsvětí kují pikle.
Ponořme se nyní do sociologického zázemí gangsterek. Většina obyvatel sebebohatší společnosti není schopna dosáhnout hodnoty průměrného platu, a to platilo vždy. Lze v tom vidět jeden z důvodů, proč se vůbec gangsterské filmy těší oblibě a rostou jako houby po dešti především ve finančně těžkých časech. Těží z nejzákladnějších frustrací lidské psychiky, která je společností a jejími principy tlačena k touze po větším množství, než má. Adepti zločineckého řemesla s oblibou povstávají z nejchudších vrstev, aby naplnily nevyřčené sny obyčejných lidí o snadném zbohatnutí, které uškodí jen zlým bankovním institucím, jež mají krize na vrubu. Prostředky mafiánů jsou kruté až odpudivé, nicméně nás okouzlují genialitou, s kterou se vysmívají nastaveným hodnotám a jejich strážcům, nešikovným, někdy byrokratickým hňupům s obuškem v ruce.
Krom toho bývá typické, že hrdinní lupiči a vrahové disponují jednou kladnou vlastností, která když je nečiní svatými, tak z nich smývá alespoň část provinění. Výsledná rozporuplnost vyznívá v jejich prospěch, a to na úkor plochých klaďasů, jejichž pozice je ve filmech nejen zesměšňována, ale i upozaďována. Soucítíme s nespravedlností, kterou se na gangsterech život podepsal. Spojíme-li tento fakt se skutečností, že jejich místopisným domovem je vždy a pouze Amerika, plní si pouze svůj americký sen. Tehdejší Amerika byla příslibem nového začátku, v němž má každý příležitost se prosadit a vyšplhat se po jednotlivých příčkách sociálních vrstev až k bohatství a s ním spjatou mocí. Gangsteři se od obyčejných lidí lišili tím, že rukavičky odhodili hned na začátku.
Prapředky gangsterů bychom mohli hledat v různých filmech už ve dvacátých letech, ale čistokrevných zakladatelem rodu je Malý Caesar Mervyna LeRoye z roku 1930, který měl oproti svému bratrovi z následujícího roku tu výhodu, že jeho vznik ještě neovlivnila instituce Etického kodexu filmových producentů, za níž stál názor, že podobné filmy mohou narušit morálku diváků tím, jak zobrazují násilí. Proto se ve Veřejném nepříteli Williama Wellmana například násilí finální scény odehrává mimo obraz, nicméně tím cenzoři nezabránili tomu, aby nepůsobilo méně intenzivně. Opomněli totiž schopnosti lidské představivosti. Oba zmíněné kousky ale vytvářejí základní legendu gangsterského diskursu.
Titulní Caesar je z počátku drobným podvodníčkem, jehož skutečná kariéra startuje až se stěhováním do Chicaga. Ačkoliv se stává velkým zvířetem, nikdy se nezbaví prokletí svého malého vzrůstu. Než se však prostřílí k respektu chicagské společnosti, musí projít trnitou cestou, což ho spojuje s Tomem Powersem, veřejným nepřítelem. Prvním znakem je tedy určitá životapisnost, v gangsterkách nesledujeme jeden konkrétní příběh, ale složitou cestu za úspěchem, jejíž trnitost nijak nepřispívá k dobrému charakteru postavy. Naopak se stává hrubším, drzejším, aby si proti sobě nakonec poštval i své nejbližší a životní osud byl zakončen tragickou událostí. Titulní úlohu Toma Powerse si střihl James Cagney, pro nějž představoval pouze zahřívací kolo. V dalších letech se vypracoval v prototyp filmového gangstera a do budoucna na tom nic nezměnily ani vlastnosti schopného tanečníka. Především díky svému jestřábímu pohledu a potměšilému úsměvu v pravém koutku úst, oznamující očekávatelný nekalý skutek, se stal velkou hereckou hvězdou měřitelnou s Clarkem Gablem. Ke konci třicátých let se s ním setkáváme ve spolupráci s jeho častým hereckým kolegou Patem O´Brianem. Film Hříšní andělé představuje přátele z dětství, jejichž dráhy se rozdělí a kteří v dospělosti stvoří pomyslné póly – gangstera a kněze. Závěr vytváří zajímavé rozporuplné otázky o posledních myšlenkách gangstera Rickyho, přesto byl film morálně nepřijatelný v řadě zemí, kde bylo promítání zakázáno. Dalším jeho neméně úspěšným filmem byla Bouřlivá dvacátá léta, splňující všechny klasické náležitosti gangsterského filmu.
Pomyslný vrchol nicméně přišel už v roce 1932 spolu se Zjizvenou tváří Howarda Hawkse. Jeho hlavní postava se pohybuje v pokrytecky prohnilé společnosti a jeho omluvou je, že své cíle neskrývá. Bere své řemeslo jako každou jinou podnikatelskou činnost, dokud mu cestu nezkříží neovladatelné emoce a jeho konec vyhlížíme za každým rohem. Právě příběh muže s tváří zohavenou jizvou si vybral Brian De Palma, když hledal námět pro svůj gangsterský film na začátku osmdesátých let. Má totiž všechny potřebné atributy. Obyčejného chlápka, který se musí vypracovat od píky, přecházet zrádcovské i alibistické mrtvoly, aby došel svého konce. V remaku je ale příběh přesunut do stejné doby, v jaké je natáčen. Film tak sice opouští zlatou éru let třicátých, ale pracuje se stejným cílem, jako když byly tehdejší gangsterky natáčeny o lidech své doby, a De Palma tím ukazuje, že s druhou světovou gangsteři neskončili, že koloběh moci chtivých lidí je nekonečný, ale měl štěstí, neboť v devadesátých letech by už podobný film natočil jen stěží.
Bez třicátých let se obešel i Ridley Scott, když Amerického gangstera, příběh o vzestupu Franca Lucase, prvního černošského hrdiny gangsterského filmu, situoval do doby vietnamské války a sílícího pocitu nezdaru. De Palma pak pokračoval ve své rozjeté vlně a natočil ještě Neúplatné s Kevinem Costnerem a Carlitovu cestu, ve které opět spolupracoval s Al Pacinem.
To, že scénáristé a režiséři zachycují podstatně delší časové období než je zvykem v jiných žánrech, má spojitost s vývojem postavy, která v divákovi vzbuzují nejprve soucit rostoucí k obdivu, ale postupně se proměňuje v odpor, neboť každý gangster většinou dojde k momentu zlomu, kdy se jeho charakter nenávratně pokřiví a jeho následné kroky jsou jistou cestou do záhuby. Sam Mendes tohle reflektuje v samotném názvu svého gangsterského příběhu Road to Perdition, který se zakládá na originálním komiksovém románu Maxa Allana Collinse.Není ani výjimkou, že gangster si díky promyšlenému vztahu s médii a podpoře lidí uchovává sympatie dost dlouho, když oplývá šarmem Johnnyho Deppa, tak až do úplného konce.
Na stejně straně barikády stojí mafiáni, často významově splývající s gangstery, ale určité rozdíly, v masovosti a důrazu na společenství se liší. I některé filmy lze kvůli tomu jen těžko rozlišit. Zcela odvrácenou stranu mince představují klaďasové, většinou tvrdí hoši se žvárem v ústech a fedorou na hlavě pohybující se v temných uličkách měst a potírající zločin se stínem v zádech. Ale o filmu noir zase někdy příště.
