Z tiskovek: Klíček a Muži v říji
Během srpna vstoupí do kin čtyři české celovečerní filmy, každý je svým způsobem jiný a u dvou jsme měli možnost slyšet poznatky hlavních aktérů. V tom tkví výhoda českých filmů – s jejich tvůrci je možné se setkat pravděpodobněji než s autory zahraničních děl. V rámci tiskové projekce pozval distributor na kus řeči jak některé herecké představitele, tak lidi, kteří stojí za kamerou.
Debutantský snímek Klíček, v němž se dvojice mladých lidí vydá proti proudu času a nechtěně se stane oběťmi tyranie komunistických vyšetřovatelů, si získal velkou mediální pozornost dlouho před svou premiérou, a to díky politickému humbuku, který se kolem něj rozvířil. Vzhledem k tomu, že film má nulovou reklamu, je to tak vlastně jediný způsob, jak diváka na existenci filmu upozornit. Cílem Jána Nováka, režiséra filmu, bylo otevřít téma komunistických zločinů, o kterých se tak moc nemluví, a mělo by. Bohužel on sám se tiskové konference nezúčastnil, a tak spousta vysvětlování zbyla na producenta Pavla Palečka. Ten se vyjádřil i k oné kauze, jejímž ústředním aktérem se stal bývalý předseda KSČM Miroslav Grebeníček. Jeho otec, ztvárněný ve filmu Janem Přeučilem, působil jako vrchní vyšetřovatel v uherskohradišťské věznici v době nejtvrdších restrikcí 50.let. Otázky separace současné podoby komunistické strany od její minulosti jsou stále nevyřešené a navíc dost komplikované.
Největší pozornost sklidil nejstarší účastník diskuze – politický vězeň 50.let Jan Janků. Za jiných okolností bych jeho vyprávění doslova hltal a jako učedník naslouchající k stařešinovi bych neřekl jediné křivé slovo, ale když se po filmové projekci sálem rozléhalo jediné slabé tleskání pouze od něj a jeho manželky, působí jeho účast jako rýč sentimentality na novináře, který má odvést pozornost od nedostatků filmu a přivřít náš kritický pohled. Sám přitom film viděl už podruhé. Mile ho překvapil, a to hlavně díky hercům. Když se rozpovídá o svém pobytu v Uherském Hradišti, občas se mu zadrhne hlas – je patrné, že takové zkušenosti v člověku zanechají hluboké rány.
Zatímco přítomné dámy (Eva Hrušková a Petra Vlčková) se ke slovu skoro nedostaly, značný prostor si ukořistil Jan Přeučil, když odpovídal na otázku jednoho z novinářů. Svou obhajobu filmu započal osobní poznámkou. „Když jsem byl osloven, abych si v tomto filmu zahrál, přijal jsem to s otevřenou náručí. Chtěl jsem se odvděčit otci.“ Jako malý chlapec a později dospívající mladík ho jako jednoho z vězňů komunistického režimu navštěvoval po různých vězeňských zařízeních. Za účinkování ve filmu přijal pouze symbolickou odměnu jedné koruny a nejlepší úmysly měli všichni zúčastnění: „Lidé na tom pracovali ze svého přesvědčení.“ Téma označuje za nesmírně důležité a je pak dobře, že se objevuje, i když film poněkud mylně označuje za první od revoluce, který se tím zabývá. Je dobré si připomenout snímky Bumerang Hynka Bočana nebo Kousek nebe Petra Nikolaeva.
Nakonec jsem se dostal ke slovu i já, když jsem se režiséra optal na úvodní sekvenci filmu, ve které se přesouváme z vesmíru až do malé české vesničky jako padající meteor. Na scéně mě zarazila její přemrštěná digitálnost, tudíž jsem uvažoval, jestli si ji takto představoval, ale Sedláček namítl, že výslednou podobu měl v hlavě od začátku a chtěl, aby divák do filmu spadl jako po skluzavce. Vlastně ho dost naštvalo, když zjistil, že bratři Coenové použili obdobný nápad ve svém posledním filmu Po přečtení spalte. A přitom to měl vymyšlené už dávno před nimi…
Nepočítám-li Hodinu nevíš, příběh heparinového vraha, který ještě nikdo neviděl, posledním ze čtveřice srpnových filmů je Veni Vidi Vici, které se v kinech promítá už od minulého čtvrtka, ale nikdo z naší redakce neměl tu odvahu vidět film, natožpak poslouchat smluvně vázané nadšení všech zúčastněných nad výslednou podobou filmu, který dle kritik trpí nezvládnutým žánrovým schématem, přebujelou reklamou a nemístným obsazením celebrit v miniroličkách.
