18.března 2010

Zakončení pražské části dokumentárního festivalu je tu a spolu s ním vyhlášení výsledků v soutěžních kategoriích. Nejlepším filmem byli zvoleni Nepřátelé národa, kambodžský snímek dvou novinářů, který zachycuje výpovědi následovníků Pol Pota, strůjce genocidy v sedmdesátých letech. Za režii byl oceněn Pawel Lozinski se sondou mezi pacienty onkologické kliniky v Chemo. V kategorii Máte právo vědět vítězil Tibet. Nejlepším filmem se stalo Slunce za mraky, zvláštní cenu obdržel Tibet zpívá. I diváci vyvolili svého favorita. Český snímek Nevítaná zabodoval nejvíce ze všech. Příběhy lidí, kteří se narodili už postižení, tak asi nejvíce zasáhl rozmanitou diváckou skupinu.

Komentář – Železné duše

Pohled do pracovního života chudých lidí v Bangladéši je plný mistrně komponovaných scén, které zcela těží z ohromujícího prostředí, ve kterém se pohybujeme. Vrakoviště lodí. Staré křižníky, nákladní lodě a jiné nyní nadobro kotví v zabláceném přístavu, kde je čeká nemilosrdná smrt z rukou bosonohých dělníků, kteří ještě nedávno neměli vůbec žádné ochranné helmy. Lidská smrt je tu také častá, nehody jsou na podobném místě očekávatelné. Bong-Nam Park vyzpovídává zaměstnané lidi, a odhaluje i věci, se kterými se svým spolupracovníkům nesvěřili. Film nepřímo upozorňuje na strašlivé pracovní podmínky na určitých místech země a vypovídá o síle lidského ducha, který se kvůli jídlu a zabezpečení své rodiny neštítí ani práce s nebezpečným azbestem. Rozhodně doporučuji.

Komentář – Afghánská superstar

Navzdory potenciálu kontroverze, který západní styl zábavy může způsobit v nábožensky svázané společnosti, máme co dočinění s docela jednoduchým a povrchním pohledem na hledání pěvecké hvězdy v Afghánistánu. Můžeme žasnout nad polními podmínkami, v jakých soutěž vzniká, ušklíbat se nad tím, že účast tří dívek označují pořadatelé za úspěch, nebo se nudit u hudebních čísel, která se drží přísných pravidel islámu. Jediným zajímavým bodem je skutečně účast dívek, které musí být zahaleny v tradičním šátku a nesmí tančit. V momentě, kdy ale jedna ze soutěžících, svobodomyslnější Serata, oba zákazy poruší, čekáme, co napínavého a hrozivého se stane. Vlastně nic. Sice se objeví pár výhružek, ale dopad situace na dívku není podroben důkladnější studii. Možná nebylo co dokumentovat. Možná režisér upřednostnil zbývající dva favority, kteří se nakonec střetli ve finálovém kole, ale dramatická pointa se nekoná.

Komentář – Basídž

Hlubinný ponor do zákonů a mentality islámu provedl Íránec z Francie Mehran Tamadon. Jen kdyby nezačal se scénou připomínající avantgardní cvičení na téma život jedné vlajky a těžkopádnou diskusí na téma, ve kterém se obyčejný člověk snadno ztratí a už má chuť autorovo tříleté snažení zatratit, naštěstí se pak situace začne vyvíjet mnohem zajímavějším směrem. V poměrně dlouhém dokumentu se mj. silně zajímá o mučednictví a jeho oslavu, která probíhá pravidelně. Mučedníci jsou milováni a lidu je to připomínáno. Ale nejen to zajímá zvídavého dokumentaristu. Vybírá si ke zpovídání několik zajímavých lidí, kteří současný režim plně podporují, ale nejsou ve vedoucích funkcích. Jsou to lidé, kteří ochotně vysvětlují svou kulturu a svým způsobem logicky zdůvodňují praktiky (jako sebemrskačství), nad kterými západní svět dbající na lidská práva nesouhlasně kroutí hlavou. Nevystupují jako fanatici, ani se nesnaží uhýbat otázkám, ale v rámci své mentality upřímně zodpovídají otázky. Člověk jako by je začal chápat a to vyznívá jako hlavní motiv filmu, najít cestu k porozumění odlišné kultury, ze které se dělá velký strašák. Fakt, že ale něco skutečně není v pořádku, vypluje na povrch ke konci, kdy neútočné otázky nahradí dotazy ohledně praktik připomínajících totalitní útlak. Zpovídaný Íránec přestane být tak sebevědomý a hranice mezi logickou pravdou a vykonstruovanou lží se ztenčuje a odhaluje netoleranci.

Komentář – Nenávist v krvi

Srbský dokument mapuje tamější nacionalistickou scénu, dává stejně prostoru lidem odsuzující nacionalismus jako nacionalismus podporující a vkomponovává do toho spoustu materiálů z potyček extrémních skupin s policisty, antifašisty nebo gayi a lesbičkami. Dokument má ale zásadní problém. Respektive dva. Řemeslně to je velmi průměrné. Obyčejné mluvící hlavy se střídají s archivními záznamy. Druhým a mnohem vážnějším problémem je jeho identita. Jako inteligentně smýšlejícímu divákovi mi bylo jasné, že použitím mnoha videoklipů a sloganů ze stránek extremistických skupin chtěl režisér poukázat na absurditu, děsivost a odpornost těchto myšlenek, ale ve filmu je jich takové množství bez řádnějšího kontextu, že by se nemuseli cítit uraženi ani příslušníci kritizovaných sdružení a vzhledem k jejich chytrosti by to ještě brali jako oslavu své práce. Nenávist v krvi bych tedy označil za velmi nešikovnou práci s ožehavým tématem.

15.března 2010

Recenze - Čekání na sobí spřežení

Zdeněk Bričkovský se po sedmi letech práce představil na Jednom světě s posledním dílem své tetralogie Polarion. Název odvozuje od skutečnosti, že všechny dokumentované národy žijí v oblasti polárního kruhu, taky proto, že tak kočovní Němci označují polární záři, a protože je to jednoduše krásné slovo. V Sobím spřežení, které si v neděli večer odbylo světovou premiéru, zavítal k povodí řeky Ižmy, mezi velmi přátelskou kulturu, která při každé šťastné chvíli zpívá a umí se veselit. Bere dech, s jakou upřímností a nadšením se před kamerou producírují a jak zajímavě dokážou hovořit o zcela banálních věcech. Nečekejte filozofování, ale nahlédnutí do jejich tradic, včetně svatby nebo pohřbu, i když se musíte spokojit s převážně ženským pohledem na věc. Zatímco v Londýňanech mohla někomu chybět ženská postava, zde chybí mužský element, ale není to na škodu, zvláště, jestli tamější mužští jsou obecně stejně málomluvní jako my v Česku. Rozporuplně působí střihová stránka, na které se podílela Bričkovského žena. Film je rozdělen do menších úseků, které se tematicky, náladově nebo nápadově nijak neliší, ale několikavteřinový černý předěl člověka vytrhne z krásného prostředí, kde se lidé vozí na saních tažených sobi a kde si každý pečlivě připravuje svou pohřební róbu. V samotných úsecích ale střih krásně spojuje jednotlivé záběry a plynule do nich vkomponovává lyrické, pomalé záběry. Režisér na debatě s diváky trefně podotkl, že nechává scény doznívat, raději než by kostrbatě domýšlel nějakou příběhovou linku. Mnohé scény jsou skutečně takovým dlouhým záznamem nějakého setkání, které nikam nepospíchá. Někdy jsem měl pocit, že chtěl zdůraznit, co zrovna dělají, nebo že člověku nabízí možnost zaposlouchat se do rytmu a zvuku jazyka Ižmanů, protože chybí titulkový překlad. Ale to právě ze zmíněných důvodů není vůbec na škodu. Člověk se totiž jinak tolik zaměřuje na překlad, na význam ve svém rodném jazyce, že nedokáže cizí jazyk vnímat sám o sobě, aniž by musel byť minimálně vědět, co osoby říkají. Na druhou stranu je ale dokument až příliš krátký a člověka ovládá touha vědět toho o Ižmanech víc, poslouchat vyprávění starých lidí a nořit se do poklidného tempa zdejšího světa ještě déle.

„Jsme zvyklí na malá klubová pódia a mám radost, že spousta z vás se dnes přišlo nechat unášet proudem řeky Ižmy,“ uvedl před zaplněným sálem Světozoru svůj film Bričkovský. „Když jsem na začátku do tetralogie šel, tak leitmotivem bylo, že jsem chtěl zdokumentovat mizející světy. Během těch sedmi let jsem si začal uvědomovat, že ten ztrácející se svět je hrozně blízko mě,“ popisoval, jak jej práce ovlivnila. A bylo to poznat i z jeho způsobů. Sám nikam nepospíchal, pečlivě si rozmýšlel odpovědi a ty měly svůj význam a podstatu. Ředitel festivalu Igor Blaževič se k filmu také vyjádřil, „Přeju si, aby si film našel otevřené duše a všímavého diváka, aby zpomalil a ucítil vnitřní ticho, aby s pomocí Bričkovského filmů nahlédl sám do sebe a zlepšil se.“ Hovořil tak jako kmotr DVD vydání kompletní tetralogie Polarion, která se v příštích dnech ještě objevuje na programu Jednoho světa.

Recenze – Štěstí v neštěstí

Kdo se nadchl při sledování loňského sci-fi překvapení District 9, měl by zpozornět, Štěstí v neštěstí zachycuje obdobnou situaci s vystěhováním, která postihuje mimozemské vetřelce, ale v tomhle případě hovoříme o skutečné situaci, v níž se Blomkampův film jenom inspiroval. Keňsko-americký dokument sleduje dvojí situaci. Jednak obyvatel slumů Kibery, které čeká kvůli přestavbě místní infrastruktury a bydlení přesun do dočasných ubytoven, i když nedaleko odsud už stojí hotová paneláková sídliště schopná pojmout chudé obyvatele slumů, ale buď v nich žijí úředníci, nebo jsou problémy s kolaudací. Ve druhé linii sledujeme situaci kolem zásahu moderních zemědělských praktik do tradičního prostředí pastevců v Yala Swamp, které původním obyvatelům přinášejí pouze neštěstí a problémy, protože jejich hliněné domky se stávají snadnou obětí prudké povodně, kterou přehrada způsobuje.

V obou případech je komické sledovat sebevědomá vyjádření lidí ze Západu, kteří přicházejí kraj kultivovat a hovoří o tom, že je potřeba zavést business, který bude produkovat další business, ačkoliv nedokážou přijmout místní kulturu a myšlení, které směřuje k přesvědčení, že jejich situace jim vyhovuje a žádné vpády cizinců vlastně nepotřebují, nepotřebují výdělečný business, protože jim stačí soběstačnost místního prostředí a protože tak, jak žijí, se cítí šťastní. Bohužel tuto základní premisu kolize dokument brzy vyčerpává, nejde víc do hloubky k dalším vyjádření všech aktérů a ani jedna strana nezískává právo na spravedlivou sympatii, ale není to jejich vina. Je to ledabylostí a zaujatostí dokumentaristů.

14.března 2010

Recenze – Byl jednou jeden ostrov

Novozélandský snímek z loňského roku, který se promítá v rámci kategorie Zelené výzvy, splňuje svým způsobem účel prvoplánově. Důkazem jsou už úvodní (a podobně laděné závěrečné) titulky, které představují fantastickou kamerovou práci s mořem, ale záběry jsou pěkné jenom tak ledabyle, bez hlubšího vyznění nebo kontextu jiného než vody, která by potenciálně mohla ohrozit jeden pacifický atol Takku, na kterém žije několik stovek Polynésanů. Dokument je příliš popisný a odtažený od skutečného jádra kultury místních obyvatel. Rozpolcenost táborů vyznavačů tradičního náboženství a příslušníků křesťanské víry by mohla nabídnout zajímavý spor v hledání odpovědí na to, jak se mají vesničané zachovat, zda zůstat na ostrově a proti stoupající vodě bojovat, nebo se připojit k migrační iniciativě. Místo toho se tato dualita pouze občas zmíní a raději si pozvou fundované inženýry, aby jim jejich protipovodňové zábrany zkritizovali.

Spousta krásných záběrů jako by byla obhajobou práva tohoto ostrova po tisícileté tradici místního kmene dál přežívat, ale přes povrchní okouzlení nemá snímek žádnou dramatickou linku nebo duši a je ukolébavkou k dobrému spánku. Režisér Briar March zůstává celou dobu v pozadí a komentujícím hlasem se stávají občasné mezititulky, které shrnují prostá fakta a diváka tak lépe usazují do světa, do nějž je hozen a nic se mu jinak neřekne. Doporučuju, pokud chcete zavítat do exotického ráje, který je poměrně tuctový, ale někteří obyvatelé jako rybář na začátku dokážou potěšit svou bezelstnou upřímností.

Recenze – Chemo

Polský snímek z prostředí chemoterapie je zaprvé výjimečný v tom, že dokáže o trpkém tématu rakoviny hovořit s úsměvem, a nepůsobí to trapně nebo urážlivě, protože jedinými aktéry pohledu na onkologickou kliniku jsou samotní pacienty, kteří přišli na svoji pravidelnou dávku chemoterapie, popřípadě jejich příbuzní a blízcí. Před kamerou se Pawlovi Lozińskému sešla rozmanitá plejáda lidí, od mladých přes lidi středního věku až po staré („Rakovina je v tohle velmi demokratická,“ poznamenal tvůrce na debatě s diváky), přičemž všichni dokážou najít dostatek sil, aby se neutápěli ve věčném sebezpytování, ale se situací se už dokázali do jisté míry smířit – že ne úplně dokazuje několik plačtivých momentů. Většina krátkého času se točí kolem rozhovorů, které jsou poutavé a upřímné, mnohdy překvapivé, jindy člověk trne z napětí obsaženého v obraze. Navíc tenhle dokument oplývá promyšlenou formální stránkou – po celou dobu se pouze střídají detaily na tváře hovořících. Prostředí postrádá jakoukoliv důležitost a výlučnost a divák se může plně soustředit na to, co člověk říká a jak to říká, protože mimika obličeje hraje stejně důležitou roli. Jenom někdy odhlédneme od výrazu nemocných, a to když pohlédneme z okna, režisér tak napodobuje klasickou kratochvíli každého upoutaného na lůžku, kdo hledí oknem ven, do světa, na strom, jehož listy se třepotají v příjemném vánku, jež nemůžeme pocítit. Dvojí pohled oknem – skutečným oknem do světa za zdmi neveselé místnosti a symbolicky oknem do duše skrz obličeje všech zúčastněných.

K natočení dokumentu o lidech podstupujících chemoterapii měl režisér pádný důvod. „Moje maminka, která onemocněla rakovinou, se léčila právě na této klinice ve Varšavě,“ odhalil Loziński spojení tématu filmu se svým soukromím životem. „Když jsme natáčeli, moje maminka se tam ještě léčila. Možná to byla prostá reakce na to, že jsem s ní o tom nedokázal hovořit.“ Motiv schopnosti komunikovat o samotné nemoci má ve filmu také své místo. Mnohem častěji a snáz se o tom baví s jinými nemocnými, než s vlastními příbuznými. Zarazí pak, že ačkoliv jsme nemocným fyzicky (a tím pádem i emocionálně) velmi blízko, oni se chovají velmi přirozeně, kameru jako by přehlíželi. „Když lidé souhlasili, ptali se, o čem film bude. Bylo důležité, jestli je to film, který když uvidí, tak jim dá naději. Při natáčení platí – když je člověk trpělivý, lidé přestanou kameru vnímat. Ti lidé měli důležitější věci na práci, přicházeli, aby se léčili.“ Největší síla, s kterou na člověka Chemo útočí, spočívá v tom, jak rozhovor s druhým člověkem může člověku ulehčit, poznamenal režisér. „V Polsku se setkáváme s tím, že se o tom nemluví jako o úplném konci, což je špatně, protože tak můžeme přijít o ten moment, kdy si s člověkem můžeme ještě něco podstatného říct.“

Recenze – Londýňané

Finanční krize útočí od předminulého roku ze všech stran a jejími oběťmi se svým způsobem stávají i ti, které ve svém dokumentu o lidech z londýnského City zachycuje britský režisér Marc Isaacs. Zaměřuje se na čtyři postavy – jednoho profiluje jako nad míru spokojeného metaře, který svou práci chápe jako něco přínosnějšího než to, co dělají ti lidé ve vysokých, prosklených moderních budovách, na které je nucen neustále hledět, protože městem prorůstají a dominují nad nízkostí ulic. Druhý mu je sociálním postavením blízký. Bangladéšský přistěhovalec žije se svou dcerou a na začátku pracuje jako pouliční stojan na reklamu, nicméně záhy o práci přichází. Další jedinec pracuje na burze a jeho workoholismus ho připravil o rodinu. Posledním je zavalitý pojišťovací agent, který o dětech nikdy ani neuvažoval, ale v životě si dokáže dopřát hodně.

Isaacs měl hodně velké štěstí, protože na začátku dokumentu ještě žádná krize není a její úder je pouze katalyzátorem, který blíže ukazuje sledované osoby, které se míjejí ulicemi Londýna, každý se svým daným místem. Přesto jsem se neubránil dojmu, že se mu jednotlivé osudy postupně příliš rozvětvují a vzdalují od nějakého jednotícího záměru. Postavy ztrácejí spojitost s Londýnem, každý se stává svou vlastní hlavní hvězdou, a to pro poměrně krátký dokument není nejlepší. Pojišťovák dává výpověď a odhaluje svou vášeň v motorkách, burzovní makléř doplácí na propady akcií a další negativní jevy krize a obrací svůj zájem více k dětem, které mu jsou nablízku aspoň ve fotografiích (nebo upřednostňuje fotografie před dětmi samotnými?), a Bangladéšan navštěvuje jazykové kurzy. Snad jediný, kdo se výrazněji neproměňuje, kdo nemusí činit výraznější změny je od začátku do konce šťastný metař, který nejspíš dobře ví, že lidský odpad bude muset vždy někdo uklízet. Dokumentu Londýňané je vlastní civilní kamera, která bere Londýnské City jako rovnocenného partnera dokumentovaným lidem. Nicméně spousta citlivě natočených záběrů, ve kterých si Isaac obzvláště vyhrál s deštivými scénami, přechází v jakési vidění jiného světa. Například Bangladéšskému imigrantovi se zjevují výjevy z domoviny. Je to moment, který působí nepatřičně, protože tím nabourává hranice dokumentu. Neposouvá tak ale jeho možnosti dál, nýbrž se pokouší ztvárnit postavy vnitřním domýšlením jejich nevyřčených tužeb, ačkoliv by měl odhalovat z vnějšku. Londýňané jsou ve výběru protagonistů zajímavý dokument, který občas šlápne vedle a trochu se rozpadá.

11.března 2010

  Včera večer zahájili pořadatelé další ročník festivalu Jeden svět tím, že jednak udělili tradiční cenu Homo Homini, která je určena lidem bojujícím proti pošlapávání lidských práv, a jednak promítání úvodního filmu Dny zelených nadějí. Laureáty ocenění, jehož tradičním patronem je Václav Havel, se letos stali dva vůdci studentských proreformních hnutí Majid Tavakoli a Abdullah Momeni. Oba byli za svou aktivitu režimem uvězněni, festivalu se tak zúčastnit nemohli. Cenu za ně převzal íránský exilový novinář Seraj Mirdamadí. Hlavním dějištěm ceremoniálu byla Pražská křižovatka s moderátorem Tomášem Hanákem, který spolu s dalšími vystoupil v tradičním muslimském šátku hidžáb, protože tím vyjadřovali solidaritu s uvězněnými studenty stejně jako lidé všude po světě

Přebírající žurnalista se pak přesunul ještě do velkého sálu kina Světozor a posléze do Lucerny, kde proběhly debata s diváky. Na té ve Světozoru se rozhovořil o tom, že sám byl jedním z vůdců studentského hnutí. „Před jednatřiceti lety jsme bojovali proti jinému typu tyranie. Monarchistická tyranie byla nahrazena náboženskou tyranií. Musáví (íránská opozice) představoval naději pro budoucnost,“ vyjádřila jeho slova o situaci v Íránu přítomná tlumočnice. Při odpovědích na divácké dotazy se ještě vrátil k událostem zachyceným v promítaném filmu: „V Íránu se může stát cokoliv, ale to, za co protestovali lidé během měsíce po volbách, tak to bylo kvůli průběhu voleb. Většina nebyla zprvu pro změnu režimu. Ten ale zasáhl s takovou brutalitou. Jestli bude tato politika pokračovat, mohou lidé přestat současnou vládu podporovat.“ Na závěr pronesl vzkaz: „To, co se dnes v Íránu děje, jako nejdůležitější není jaderný program, ale porušování lidských práv.“ Je z toho patrné upozornění na nadměrné medializování jednoho problému země na úkor jiného. Potlesk publika byl rozhodně zasloužený. Průšvih ovšem představoval samotný zahajovací film Dny zelených nadějí, který splňuje tu podmínku, že kombinuje jak téma Íránu, na nějž se festival zaměřuje, tak lidská práva a částečně i „zelenou“, i když pouze v symbolické barvě opozičního kandidáta bez jakéhokoliv příklon k ekologismu. Snímek jednadvacetileté režisérky se věnuje palčivému problému íránského režimu a nejasností kolem znovuzvolení Mahmúda Ahmadínežáda prezidentem.

Obsahuje vlastní natočený materiál, jehož průvodkyní se stává mladá, nešťastná divadelní režisérka Ava, která se svým souborem v malém kutlochu nacvičuje hru o cenzuře ve své zemi, a zároveň bloumá zelenajícími se ulicemi předvolebního Teheránu nebo brečí do kamery. Všechno jsou to od ní teatrální, přehrávající gesta. Netuším, jestli mladá dívka není na práci s kamerou zvyklá, ale její přednes působí falešně a neupřímně a nepřináší nic konkrétního nebo podnětného. Někdy jsem uvažoval o předpřipravenosti natáčení. Chybí tomu skutečná lidskost, upřímnost a cíl. Smysluplnější vlastnosti a silná autentičnost aspoň nechybí druhé polovině materiálu, který film tvoří. Jsou to záběry pořízené během nepokojů v ulicích Teheránu, většinou natočené náhodnými účastníky pomocí mobilu nebo jiného levného zařízení. Mnoho z nich kolovalo po internetu nebo je nabídly televizní stanice po celém světě. Jsou děsivé, ale často nepřehledné a kvalitou obrazu mizerné. Režisérka je nijak nekomponuje do nějakého rámce, nedává jím vnitřní ani vnější komentář. Šokující scénu úmrtí ženy v přímém záznamu ale zopakuje během minuty dvakrát, aby diváka donutila zamyslet se nad etikou takových scén. Film doporučuji jen na vlastní nebezpečí.

9.března 2010

   Po devět dnů se většina artových kin v Praze (Lucerna, Světozor, Evald, Atlas, Francouzský institut, Městská knihovna) uzavře běžné distribuci a budou za 70 Kč promítat filmy spjaté s léty prověřenou iniciativou organizace Člověk v tísni. V březnu a dubnu se pak filmy přesunou do dalších regionálních měst, kde se přehlídka představí i mimopražským divákům. Letos se dramaturgům podařilo z 2200 přihlášených vybrat 101 kousků, které rozdělili do několika kategorií včetně dvou soutěží. Budou mít Zostřeno na Írán, ve kterém to stále vře, budou volat Zelené výzvy, nad nimiž milovníci přírody i  Avatara zaplesají, neb člověk a příroda jsou si blízcí, dále nabídnou všehochuť v Panorama, podívají se na zoubek Snášenlivým-nesnášenlivým, kterým nedávno zakázali Dělnickou stranu, uslyšíme Ženský hlas, který je často opomíjen na západě, tak co potom v méně rozvinutých zemích, vydáme se na Sibiř za zanikajícími kulturami v Polarionu, půjdeme Za svým snem a uvidíte, že bývají různé a cesty za jejich splněním křivolaké, a slovo dostane i Český film, který v posledních letech z dokumentárního hlediska roste. Kdo by byl hodně líný, může na webu České televize najít v plné délce zajímavé a úspěšné dokumenty z let minulých (např. Vítejte v KLDR! Lindy Jakoubkové, v němž se s kamerou zajela podívat do střeženého kouta světa v přežívajícím komunistickém chlívě).

   Dvě soutěžní programové linie provází diváka celým festivalem. V hlavní soutěži poměří schopnosti nadaných filmařů a sílu místních i celosvětových problémů šestnáctka filmů, mj. český zástupce Mlčeti zlato z kyrgyzského dolu na zlata. Mezi další soutěžící patří Dny zelených nadějí. Tento íránský film zahajuje festival o středečním večeru. Autorka v něm pohlíží na nedávné období předvolebních bojů, jejichž symbolem se stala zelená barva příznivců opozičního kandidáta, jehož zvolení slibovalo nastolení cesty k demokracii, ale vše skončilo brutálními zásahy vládních orgánů. Hanobení hledá kořeny současného antisemitismu, polský snímek Chemo nahlíží do života skupiny smrtelně nemocných lidí, Kábulská Love Story německého tvůrce odhaluje problematické cesty lásky v nábožensky přísně svázaných životech.

   Britští Londýňané nechávají promlouvat finanční krizi skrze různorodé figurky obyvatel hlavní města Anglie, Nepřátelé národa nabízejí komplikovaný výlet mezi bývalé následovníky Pol Pota, jehož Rudí Khmérové vyvraždili miliony Kambodžanů. Dokument Posledním vlakem domů poukazuje na tvrdou pracovní politiku Číny, kvůli které jsou po celý rok mnohé rodiny rozděleny, Ruská lekce nabízí hluboký pohled na gruzínskou válku z pohledu obyčejných obyvatel příhraničních oblastí, Štěstí v neštěstí zkoumá podezřelé developerské projekty v chudé oblasti Keni. Přízrak jedné rodiny se zaměřuje na tři generace jedné rodiny a jejich neúspěchy v dosahování amerického snu.

    Videokracie si bere na mušku mediálního magnáta a italského premiéra Silvia Berlusconiho, který nejenže vlastní většinu italských médií, ale hlavně díky tomu účelně manipuluje s jejich obsahem a vytvářením vlastního obrazu ve své zemi (není divu, že dokument natočili Švédové).  Všude dobře, doma nejhůř je pak název německého dokumentu o znesvářené tváři bosenského města Srebrenice čtrnáct let od masakru, Z Barmy až na Mars nás zavede do uprchlického tábora a připomene ožehavou situaci v jednom z opomíjených států asijského kontinentu. Znovu začít popisuje francouzskou problematiku imigrace z pohledu pracovnic a cizinců v Koordinačním centru pro rodiny žádající o azyl. Železné duše představí portrét dělníků v bangladéšském přístavu, kteří se řídí heslem „najíst se znamená přežít“, což v jedné z nejchudších zemí světa platí za bernou minci.

   O tom, který z těchto snímků odejde vítězně, bude rozhodovat porota, jejímiž členy jsou také Anders Østergaard nebo česká dokumentaristka Linda Jablonská. Vybírat budou nejlepší film a hledat budou i nejlepšího režisérka či režisérku. Dalších patnáct filmů (např. Tibet zpívá, Pokrevní pouto, Zemřít ukamenováním, Hlad, Deset podmínek lásky nebo Já, moje romská rodina a Woody Allen) bude bojovat o ocenění v druhé soutěžní kategorii Máte právo vědět. O jejich osudu rozhodne porota Rudolfa Vrby a lidé, kteří se profesně nepohybují v oblasti filmu, nicméně jejich zásluhy v oblasti boje za lidská práva po celém světě je činí lidmi na pravém místě.

   Mottem letošního ročníku je „Jak získáš své diváky?“ Odkazuje tím k nové distribuční politice pořadatelů, kteří chtějí obrovské monstrum, které přehlídka nabízející stovku filmů představuje, přiblížit obyčejným lidem. Na konci přehlídky budou tři snímky vybrané zaregistrovanými uživateli na oficiálních stránkách zakoupeny do české distribuce a následně si je budou moci zapůjčit k bezplatné projekci ve škole, kavárně nebo i doma. Bude zajímavé sledovat, jak se tento interaktivní přístup osvědčí. Během následujícího týdne už proběhnou první podobné projekce v Cross Clubu, KC Besedě, Klubu Podsklep, na Přírodovědecké fakultě UK a na VŠE. Podrobnosti, z jakých filmů se bude vybírat a jak se zúčastnit, naleznete právě na stránkách festivalu.

   Součástí programu je vedle 101 filmů i výživný doprovodný program, který chce, aby se diváci v tichosti nerozcházeli domů, nýbrž aby měli možnost živě podiskutovat o tématech spjatých s tematickými bloky. I když samotná diskuse problémy světa nevyřeší, představuje vítanou a potřebnou nadstavbu podobného typu akce. Většina besed a diskusí proběhne po projekcích v Divadle Archa nebo Městské knihovně. Hned ve čtvrtek tak přijde na řadu téma reformního hnutí v Íránu a zdravější podoby velkoměst, v pátek se bude hovořit o osobě Václava Havla a bude se podrobněji diskutovat o rusko-gruzínském konfliktu. Sobota bude zasvěcena obnově Afghánistánu a zelenému tématu snižování emisí i finanční krizi. V neděli se pořadatelé zaměří na otázku nacionalismu, Číny jako nového asijského tygra a odkazu Charty 77. Další dny debaty pokračují a mimo to máte možnost navštívit řadu výstav v prostorách festivalu (Langhans galerii nevyjímaje), jeden večer se vyhradí kubánské kultuře a vzpomínce na disidenty, kteří se během Černého kubánského jara stali oběťmi hrubé perzekuce (středa 17.). V úterý pak v Lucerna Music Baru proběhne koncert skupiny MTU, kterou tvoří mj. členové divadelní skupiny Sklep. Za skutečně zajímavý návrh považuji výzvu spjatou s „Projekce pro nevidomé“, která je ohlášena na neděli v kině Atlas při projekci filmu Nevítaní. Každý divák si totiž bude moci prožít vnímání světa zrakem slepých, když si na dobu projekce nechá převázat oči černým šátkem.

Recenze Tibet zpívá

   O tom, jak Čína obsadila Tibet a už přes padesát let trpí místní obyvatelé pod nátlakem komunistického diktátu, slyšíme často, i tak ne dost. Poslední největší bouře emocí a demonstrací se vzedmula v době konání letních olympijských her, během nichž se centrem světa stal Peking. Tento dokument, za kterým stojí Ngawang Choephel, jenž strávil v čínském vězení za údajné shromažďování citlivých materiálů šest a půl roku, zatímco v Americe za něj jeho matka vedla tvrdý boj, vykresluje jednu výjimečnou charakteristiku tibetského národa – a to význam hudby a zpěvu v jejich životě. Hypnotické melodie s příjemnými texty přírodních motivů vezmou za srdce pokaždé, když zazní z plátna, jako kdyby to byla jejich labutí píseň, fotka, kterou se indiánům kradla duše. Ale Choephel nekrade duši Tibeťanům, naopak se ji snaží alespoň částečně zakonzervovat a uchovat, protože už od začátku padesátých let je cíleně eliminována. Před příchodem čínských vojsk neznali v Tibetu televizi, ani rádio. Hudba lidově a osobně interpretovaná byla uchráněna moderních technologií a byla nedílnou součástí každodenní činnosti, dodávala ji z našeho pohledu až sváteční, rituální nádech.

Na druhé straně stojí čínské melodie a obzvláště texty, kterým se musí smát každý, kdo měl někdy co dočinění s budovatelskými písněmi . Ani na to Choephel nemusí upozorňovat a citlivý divák rozezná faleš v písních, které se snaží tvářit tibetsky, ale jsou čínské, a tak jako kočkopes nejsou ani jedno, ani druhé a všichni nad tím kroutí hlavou. Kromě nejmladší generace, která ztrácí kontakt s minulostí, a v těchto momentech si člověk uvědomí, že sebetrvalejší odpor vůči komunistické propagandě může být marný a že čínský dlouholetý plán na kulturní devastaci Tibetu se pomalu naplňuje spolu s dalšími generacemi, které jsou původním hodnotám stále vzdálenější. Lze jen doufat, že rodiče výchovu nezanedbají. Umně dohromady zkomponovaná linka hledání kulturní identity Tibeťanů s příběhem o jedné z pravých tváří Číny, kdy je režisér bezdůvodně uvězněn, tak dohromady zanechávají hlubší a eticky zajímavější dojem. Rozhodně doporučuju.